Růst: projekt v rodině (I)

Nikdo nepřichází na svět náhodně; na každém člověkovi záleží, není nic důležitějšího. Hodnotu života si osvojujeme především v rodině, v místě, kde se utváří osobnost.

Rodinný život
Opus Dei - Růst: projekt v rodině (I)

Jak se podobá své matce! Stejný úsměv, ten pohyb ruky, když mluví... ten způsob chůze... Kolikrát to slyšíme nebo to komentujeme. Protože vskutku existuje mnoho vlastností, které přebíráme od svých rodičů a sourozenců, aniž bychom si to uvědomovali. Některé rysy jsou zděděné, jako je barva očí nebo povaha, způsob našeho bytí; spousta dalších se naopak získalo každodenním kontaktem s druhými lidmi, při výchově: prostě v samotném životě.

Charakteristické znaky vyzrálého člověka, o kterých jsme uvažovali v předešlých článcích této řady, mají základ a vznikají právě v kontextu rodiny. Proto je tak důležitá péče o rodinu. Musí to být a také to je podhoubí, na kterém naše cesta začíná, rozvíjí se a také končí: „v každém období života, v každé situaci, v každém společenském stavu jsme dětmi a dětmi i zůstáváme“. 1

AUTENTICKÉ LIDSKÉ HODNOTY SE UTUŽUJÍ NA MÍRNÉM OHNI; VYŽADUJÍ SMYSL PRO PŘÍSLUŠNOST K ČÁSTEČCE SVĚTA, KTERÁ NENÍ UTVOŘENA Z POZEMSKÉHO MATERIÁLU ALE Z LÁSKY: RODINA.

Modlitba mnoha lidí se dnes ze všech domovů světa vlévá do synodních otců, aby ve spojení s papežem a světlem Ducha svatého vykládali do hloubky výzvy, kterým rodina musí čelit. Ale odpovědnost za instituci rodiny milovanou Bohem se týká všech, ať už jsme rodičové nebo sourozenci... ale vždy jsme současně dětmi. O naší úloze v rodině budeme uvažovat nadvakrát: nejprve probereme vše, co dělá rodinu jedinečnou a co je úlohou rodičů a dětí. Později pojednáme podrobněji o rodinném životě a o tom, co ho naplňuje světlem a radostí.

Dávat v rodině to nejlepší znamená dávat vše

Každý člověk má svůj příběh, stopu, kterou zanechaly v jeho životě různé situace, ať už radostné nebo bolestné. I naše minulost zapadá do Božích plánů, které jsou pro nás často tajuplné. Jsou rodiny, kterým chybí křesťanský příklad, i když dříve nebo později postavu Krista zahlédnou prostřednictvím přítele, příbuzného nebo učitele. U mnoha dalších rodin se mísí projevy lásky a touha ke vzdělání ve víře s nedostatky a omezenými možnostmi rodičů a sourozenců.

Naše příbuzné jsme si nevybrali my, ale vybral si je Bůh: On, když z nás chtěl udělat křesťany, počítal nejenom s jejich dobrými vlastnostmi, ale i s jejich chybami: „V rodině - a toho jsme všichni svědky - se zázraky dějí v podmínkách, ve kterých žijeme a s těmi vlastnostmi, jaké máme, a s tím, co máme po ruce... a často to není ideální; nepřibližuje se to našim představám, ani tomu, co by to 'mělo být'.“ [2]

My všichni - prarodiče, rodiče, děti, vnuci - jsme povoláni, abychom vydávali, s Boží pomocí, v každém okamžiku ze sebe to nejlepší a utvářeli tak rodinu v křesťanském duchu. I rodiče rostou s dětmi a s tím, jak roky plynou, úlohy v rodině se mohou měnit: ten, kdo dříve táhl, je dnes tažen, kdo šel vpředu, přenechává své místo těm, kdo přicházejí za ním. Rodina, kterou společně vytvářejí, znamená mnohem více, než primární prostředek pro získávání základních potřeb jako jsou potraviny, teplo a oblečení. Je to i místo, ve kterém se mohou projevit nádherné a opravdové lidské hodnoty; je to místo sebeovládání a úcty, což je velice důležité v interpersonálních vztazích 3; je to místo odpovědnosti, věrnosti, ducha služby. Mravní hodnoty, vše, co se utužuje na mírném ohni, co vyžaduje nekomplikovaný ale silný pocit sounáležitosti: vědomí, že nebyly jen tak vhozeny do světa, ale už od počátku přijaté v malé částečce světa utvořené ne z pozemského materiálu, ale z lásky: rodina.

SÁM BŮH SE ROZHODL, ŽE SE NARODÍ V LIDSKÉ RODINĚ. CESTA JEŽÍŠE BYLA CESTOU V TÉTO RODINĚ (PAPEŽ FRANTIŠEK)

Sám Bůh „se rozhodl, že se narodí v lidské rodině, kterou on sám formoval. Utvářel ji v zapadlé vesničce na periférii Římského impéria (...). Člověk by mohl říci: „ale vždyť tento Bůh, který přichází, aby nás spasil, tam promarnil třicet let, na samé periférii s nevalnou pověstí? Promarnil třicet let! On to tak chtěl. Ježíšovou cestou byla právě tato rodina.“ 4

Vědět, že nás milují

Stokrát za minutu se na zemi obnovuje to, co se stalo i nám, když jsme se narodili: „radost, že se na svět narodil člověk“. 5 Ano, jsme jedním z mnoha lidí, kteří se narodili stejného dne jako my... A přesto jsme neopakovatelní a chtění už od věčnosti: „každý z nás je plodem Boží myšlenky. Každý z nás je chtěný, každý je milovaný, každý je potřebný.“ 6

Nikdo nepřichází na svět náhodou; na každém člověkovi záleží, není nic důležitějšího. Dokonce i ten, kdo nepoznal své rodiče nebo byl adoptován do nějaké rodiny. „Každá duše je úžasný poklad; každý člověk je jedinečný, nenahraditelný, každý člověk má hodnotu veškeré krve Kristovy.“ 7 Našim rodičům, ať už jsou takoví nebo onací, mají své chyby a problémy, mnohé dlužíme. Ví vše, co od nich Bůh očekává, a snaží se odpovědět na toto volání, které je nenásilné, ale náročné: „Byl jsem nenarozené dítě a přijali jste mě a dovolili jste, abych se narodil; byl jsem opuštěné dítě a byli jste pro mě rodinou; byl jsem osiřelé dítě a adoptovali jste mě a vychovali jako své vlastní.“ 8

Po několika týdnech života svých dětí dokáží už matky rozpoznat základní projevy jejich povahy: jak pláčí, spí, mají hlad... Pak přijde první úsměv, jakoby zrození jejich osobnosti, a současně první vnímatelné znaky, které jsou u dětí tak výrazné. Vše co vidí, přebírají. Rodiče jsou pro děti zdrojem bezpečí: jak výmluvné je gesto malých dětí, kterým objímají nohy otce nebo matky, když přichází někdo neznámý. Na základě tohoto pocitu bezpečí se dítě učí pohybu, odpoutává se od sebe, zkoumá okolní svět a otevírá se druhým lidem.

I když okolnosti našeho narození a výchovy nemají na nás bezvýhradný vliv, je pro harmonický růst osobnosti zásadní, aby děti věděly, že jsou v rodině milovány od prvního okamžiku a mohly tak později milovat i své bližní. Vlídný přístup a starost o ně - znamená to být i náročný a pevný při obrušování sobectví, ke kterému máme všichni sklony, - jim pomáhá ocenit hodnotu svou i hodnotu druhých lidí: tato něžná a pevná láska rodičů jim dodává sebeúctu, díky které budou moci milovat a odevzdat se.

Pouta lásky, která vznikají v křesťanské rodině, se nerozvážou ani na konci života. Jestliže někdo ztratí své rodiče v raném mládí, je to víra, která uvidí samotného Ježíše, Pannu Marii nebo svatého Josefa a zastoupí je už tu na zemi; často prostřednictvím jiných lidí s velkým srdcem. Když jdeme ve stopách této Svaté rodiny, snažíme se být co nejvíce lidskými i nadpřirozenými 9 a živíme v sobě naději, že jednoho dne dojde k tomu, co už napsala svatá Tereza: „Zdálo se mi, že jsem v nebi, a první osoby, které jsem tam spatřila, byli můj otec a matka.“ 10

Opravdová seberealizace

„Maminko, vaříš ráda? Pereš ráda? Uklízíš ráda? Ráda nás doprovázíš do školy?...“ Takovéto otázky jedné holčičky své mamince, která je už v pozdním věku, připomínají této dobré ženě chvíle, kdy se nedařilo, únavu při domácích pracích, ekonomickou nouzi a starosti, když její děti trpěly v zimním období vysokými horečkami...; a také když v netrpělivosti mrštila talířem o zeď ... A lakonicky odpovídá: „ráda..., ne nějak moc, ale milovala jsem vás opravdu a s radostí jsem se dívala, jak vyrůstáte.“ Kolik matek a otců se tak chová! Mnozí si zaslouží odměnu, říká papež, neboť se naučili „vyřešit rovnici, kterou neumí vyřešit velcí matematici: učinit, že dvacet čtyři hodin je vlastně dvakrát tolik. (...) Z 24 hodin udělají 48: Nevím, jak to dělají, ale konají a dokáží to!“ 11

NA ZÁKLADĚ POCITU BEZPEČÍ, KTERÝ MU RODIČE DÁVAJÍ, SE DÍTĚ UČÍ POHYBU, ODPOUTÁVÁ SE OD SEBE, ZKOUMÁ OKOLNÍ SVĚT A OTEVÍRÁ SE DRUHÝM LIDEM.

Rodina, která není dokonalá, ale zato harmonická, dobře rozpoznává identitu každého svého člena. Rodiče mají autoritu, ale nevnucují ji. Nemají za cíl děti drezírovat, ale vést je, aby se jejich potencialita rozvíjela ve světle a příkladu jejich lásky. Za rodinné prostředí je odpovědný otec i matka a pro každého se odevzdání druhému i dětem proměňuje na cestu osobního růstu.

Společný život v rodině pomáhá také objevit některé vlohy jejích členů, na které by se možná ani nepřišlo, ale kterých si druzí lidé váží: vlídnost, pevnost charakteru, dobrá nálada apod. Láska k vlastní rodině způsobuje, že i uprostřed obtíží člověk vydává ze sebe to nejlepší, kladnou stránku svého charakteru. A když kvůli únavě nebo napětí se projeví spíše ta horší stránka, přichází okamžik poprosit o odpuštění a začít znovu. „Uznat své chyby a chtít nahradit to, co se pokazilo - úcta, upřímnost, láska - to stojí za prominutí. A tak se této infekci zabrání (...). Narušení přátelských vztahů v rodině začíná ztrátou toho překrásného a vzácného slova: 'Odpusť mi.'“ 12

Žena objeví, že to, co dává jako matka, je nenahraditelné. Věrnost tomuto nadpřirozenému poslání ji povede k vytváření útulného a příjemného prostředí, které umožní osobní růst, vzájemnou lásku a úctu, oběť a sebedarování. „Žena je povolána přinášet do rodiny, do občanské společnosti, do církve něco charakteristického, co je jí vlastní a co může dát jen ona: svou jemnou něhu, svou neúnavnou šlechetnost, lásku ke konkrétnímu, bystrost úsudku, schopnost intuice, hlubokou a prostou zbožnost, houževnatost....“ 13

I otec se před svými dětmi jeví jako vůdce: pomáhá jim v růstu, hraje si s nimi a umožní, aby se každé z nich svým osobitým způsobem rozvíjelo. Křesťanský otec ví, že rodina bude vždy jeho hlavním podnikem, ve kterém se realizuje ve všech svých rozměrech. Proto je nutné, aby byl na pozoru před životem, který je nadměrně uspěchaný a stresující, který brání v pohledu na věci mající tu největší hodnotu. To může vést k narušení psychické rovnováhy a k zatrpklosti v rodinných vztazích.

Jak je proto důležité, aby si byli rodiče blízcí - jejich nepřítomnost je příčinou nemála problémů -, a ať vždy podporují tuto radost sdílet s dětmi moudrost srdce! 14 V rodině „zářivé a radostné“15 otec žije a daruje své otcovství, matka žije a daruje své mateřství: vlastnosti, které se doplňují a jsou nenahraditelné, vlastnosti, které dokáží naplnit srdce. A to vše nezávisle na tom, kolik dětí Bůh do manželství pošle; a když děti nepřijdou, mohou vykonávat otcovství a mateřství duchovní, s dalšími členy rodiny a s přáteli.

Očekávání a závazek

„Možná si to vždy neuvědomujeme, ale je to právě rodina, která přináší do světa bratrství.“ 16 Základní struktura států, mír národů se opírá o svobodný slib muže a ženy učiněný z lásky; opírá se o věrnost tomuto slibu, který natrvalo provází jejich život.

V dnešním světě je hlad po dobrodružství. Nabídka je rozmanitá: ty nejrozmanitější, nejintenzívnější, krátce trvající, co nejvášnivější zážitky; například ponor do oceánu, výstup na střechu světa nebo skok do prázdného prostoru. Závazek jednou provždy nemá tak křiklavé barvy, ale vždy vzbuzuje obdiv, protože jsme stvořeni k nikdy nekončící lásce. Cokoliv jiného nakonec neobstojí. Láska, která by nebyla navždy, slib s malým s, by nebyl láskou.

MÍR NÁRODŮ SE OPÍRÁ O SVOBODNÝ SLIB MUŽE A ŽENY, KTERÝ NATRVALO PROVÁZÍ JEJICH ŽIVOT.

V rodinném životě se musí snášet bouře a krize, ale věrnost slibu, který rodinu ustanovil, musí být vždy silnější než cokoli jiného: „Vždyť silná jako smrt je láska.“ 17 Existuje-li pádný motiv, vydrží se i ty největší obtíže; a zde neznamená motiv pouhou ideu nebo instituci: jde především o člověka. Slib lásky proniká do takové hloubky našeho bytí, že ho nemůžeme, aniž bychom pukli, nijak popřít.

Samozřejmě že každý velký projekt znamená velké riziko a mnozí dnešní mladí lidé nemají odvahu učinit slib na věky - ze strachu, aby neudělali chybu. Ale ještě větší chybou je zůstat u dveří lásky toho, kdo volá naše srdce. Jde tedy o ochranu našeho srdce, aby mohlo růst: to je křesťanský smysl snoubeneckého vztahu, „pouť životem, který má zrát jako ovoce, (...) cesta zrání v lásce až do okamžiku manželství“. 18 Nejlepší způsob, jak si tento slib procvičit a vyzkoušet jeho pevnost, je mít trpělivost, kterou církev po snoubencích neúnavně požaduje, i když oni často jejím motivům nerozumí: „Kdo chce vše a hned, také později - a bez zdráhání - ve všem před první obtíží ustoupí (...) Snoubenecký vztah posiluje vůli společně opatrovat něco, co se nebude nikdy moci koupit nebo prodat, podvést nebo opustit, ať už bude nabídka sebevíc atraktivní.“ 19

S TÍM, JAK PLYNE ČAS, TENTO DOBRODRUŽNÝ PODNIK POKRAČUJE: DŮM SE STÁVÁ MALÝM, VZNIKAJÍ NOVÉ RODINY, NOVÉ LÁSKY.

Pokud rodiče společně tuto lásku opatrují, děti z toho budou mít jenom užitek. Jsou to rodiny, ze kterých pocházejí ti nejlepší občané, připravení k oběti pro společné dobro: dělníci, poctiví ve svém i cizím, nadšení učitelé, zásadoví politici, spravedliví obhájci, obětaví lékaři, kuchaři, pro které je jídlo umělecké dílo... V tomto prostředí vyrůstají ve věrnosti nové matky a otcové, mnozí se bezvýhradně odevzdávají Bohu, aby sloužili celé lidské rodině, v povolání, kde také vyniká mateřství a otcovství.

S tím, jak plyne čas, tento dobrodružný podnik pokračuje: dům se stává malým, vznikají nové rodiny a nové lásky. Znovu se rodí nadšení, radost k životu. Existuje proto „úzké pouto mezi živou nadějí národa a harmonií mezi generacemi. Radost dětí rozechvěje srdce rodičů a znovu otevírá budoucnost.“ 20


Wenceslao Vial


1František, Audience, 18-III-2015

2František, Homilie, 6-VII-2015

3Prv. Jan Pavel II., Familiaris consortio, 22-XI-1981, č. 66

4František, Audience, 17-XII-2014

5Jn 16, 21

6Benedikt XVI., Kázání na slavnostní zahájení Petrova úřadu, 24-IV-2005

7Svatý Josemaría, Jít s Kristem, č. 80

8Jan Pavel II., Dopis rodinám, 2-II-94, č. 22

9Prv. Výhen, č. 290

10Svatá Tereza, Kniha života, kap. 38

11František, Audience, 26-VIII-2015

12František, Audience, 13-V-2015

13Rozhovory s Mons. Escrivá de Balaguer, č. 87

14Prv. František, Audience, 28-I-2015 a 4-II-2015

15Svatý Josemaría, Jít s Kristem, č. 78

16František, Audience, 18-II-2015

17Pís 9,6

18František, Audience, 27-V-2015

19František, Audience, 27-V-2015

20František, Audience, 11-II-2015