Poselství od preláta (1. listopadu 2017)

Slavnost Všech svatých je oslavou nenápadné, prosté svatosti. Svatosti bez lesku, která jakoby v historii nezanechala žádné stopy, která však září před Pánem a zanechává ve světě setbu Lásky, z níž se nic neztratí.

Pastýřské listy

Slavnost Všech svatých je oslavou nenápadné, prosté svatosti. Svatosti bez lesku, která jakoby v historii nezanechala žádné stopy, která však září před Pánem a zanechává ve světě setbu Lásky, z níž se nic neztratí. Při vzpomínce na tolik mužů a žen, kteří mají tuto cestu již za sebou a nyní se radují v Bohu, jsem si vzpomněl na slova jedné modlitby svatého Josemaríi: „Mnohokrát za den se ptám sám sebe: co bude, až všechna ta krása, všechno to dobro, celá ta nekonečná nádhera Boha naplní onu ubohou nádobu z hlíny, jíž jsem já, jíž jsme my všichni? (…). A tehdy dobře rozumím tomu, co říká apoštol: ‚Ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo…‘ (1 Kor 2, 9). Stojí to za to, děti moje, stojí to za to.“

Jsme ubohé nádoby z hlíny: slabí, křehcí. Ale Bůh nás stvořil k tomu, aby nás navždy naplnil svým štěstím. A již zde na zemi nám dává svou radost, abychom ji předávali ostatním. Ano, je možné být spokojený uprostřed nejistot, problémů, starostí. Matka Tereza z Kalkaty říkala: „Pravá láska je ta, která nám působí bolest, která bolí, ale zároveň nám působí radost.“ Doprovázejme také svým životem a svou modlitbou všechny zesnulé, kteří sice trpí, protože jejich „nádoba z hlíny“ ještě není připravena pro všechnu krásu Boha, ale už se mohou radovat z vědomí, že On je očekává v nebi.


Řím, 1. listopadu 2017