Dopis od preláta (9. ledna 2018)

„Z lidských vlastností,“ říká nám svatý Josemaría, „vám chci odkázat lásku ke svobodě a dobrou náladu.“ Zároveň s tím dopis preláta říká, abychom byli za tento odkaz vděční a o daru svobody rozjímali.

Pastýřské listy
Opus Dei - Dopis od preláta (9. ledna 2018)

PDF ► Dopis od preláta (9. ledna 2018)

ePub ► Dopis od preláta (9. ledna 2018)

Mobi ► Dopis od preláta (9. ledna 2018)

* * *

Milovaní, ať mi Ježíš opatruje mé dcery a syny!


1. V minulých měsících jsem v souladu s doporučením Generálního kongresu často hovořil o svobodě. Nyní bych si přál, abychom si těmito stránkami připomněli některé aspekty tohoto velikého Božího daru podle učení svatého Josemaríi, který byl po celý svůj život milovníkem svobody. „Nikdy nepřestanu opakovat, děti moje,“ napsal jednou, „že jedním z nejzřetelnějších rysů Opus Dei je jeho láska ke svobodě a vzájemnému pochopení.“ 1 Až se k jeho slovům budeme vracet a uvažovat o nich v modlitbě, upřímně za ně Bohu poděkujme. Zároveň se zkusme každý z nás zamyslet nad tím, jak je s Boží pomocí promítnout do našeho osobního života. Budeme tak také moci lépe pomáhat více duším dosáhnout „svobody ve slávě Božích dětí“ (Řím 8, 21).

Vášeň pro svobodu, její dožadování se jednotlivci i národy, je pozitivním znamením naší doby. Uznat svobodu každé ženy a každého muže znamená uznat, že jsou lidmi: zodpovědnými pány svých vlastních činů, schopnými řídit svůj vlastní život. Třebaže svoboda člověku ne vždy umožňuje, aby rozvinul to nejlepší, co v něm je, její důležitost snad ani nemůže být větší, neboť kdybychom nebyli svobodní, nemohli bychom milovat.

Je však škoda, že leckde existuje velká neznalost toho, co to ve skutečnosti svoboda je. Často se usiluje o klamnou svobodu bez hranic jako o hlavní cíl rozvoje, přičemž nezřídka také s politováním vídáme mnoho podob útisku a zdánlivých svobod, které jsou ve skutečnosti řetězy, jež zotročují. Taková svoboda se dříve či později ukáže jako prázdná. „Někteří se považují již za svobodné,“ píše papež, „byť jsou odloučeni od Pána, a nevidí, že jsou bytostně sirotky, bez útulku, bez domova, kam by se mohli navracet. Přestávají být poutníky a stávají se tuláky.“ 2

Povoláni ke svobodě

2. Byli jsme „povoláni ke svobodě“ (Gal 5, 13). Samotné stvoření je projevem Boží svobody. Vyprávění knihy Genesis dává vytušit stvořitelskou lásku Boha, jeho radost z toho, že může světu předat svou dobrotu a krásu (srov. Gen 1, 31) a člověku svobodu (srov. Gen 1, 26–29). Když nás Bůh povolal k životu, dal nám schopnost volit a chtít dobro a odpovídat láskou na jeho Lásku. Jsme však omezení tvorové, a proto se můžeme od Boha také odvrátit. „Proč se Boží moudrost, která stvořila člověka ke svému obrazu a podobě (srov. Gen 1, 26), chtěla vystavit úžasnému riziku lidské svobody, zůstává tajemstvím.“3

A skutečně toto riziko vedlo již na úsvitu dějin k odmítnutí Boží Lásky vlivem prvotního hříchu. Síla lidské svobody tíhnoucí k dobru se tak oslabila a vůle začala poněkud inklinovat k hříchu. Osobní hříchy následně svobodu ještě více oslabují, a proto je hřích vždy ve větší či menší míře otroctvím (srov. Řím 6, 17.20). Nicméně „člověk zůstává stále svobodný“. 4 Ačkoli „jeho svoboda je také stále křehká“,5 uchovává se v každém člověku jako podstatné dobro, které je třeba chránit. Bůh je tím prvním, kdo ji respektuje a miluje, protože „nechce otroky, ale děti“. 6

3. „Kde se však rozmnožil hřích, (tam) se v míře ještě daleko štědřejší ukázala milost“ (Řím 5, 20). S milostí přichází nová a vznešenější svoboda, ke které nás „Kristus osvobodil“ (Gal 5, 1). Pán nás vysvobozuje z hříchu prostřednictvím svých slov a skutků: všechny působí vykupitelsky. Proto je „ve všech tajemstvích naší katolické víry patrná tato chvála svobody“. 7 Často vám připomínám, že je třeba, aby středobodem našeho života byl Ježíš Kristus. Chceme-li odhalit nejhlubší smysl svobody, musíme se dívat na Něj. Žasneme nad svobodou Boha, který se z čisté lásky sám sebe zříká a bere na sebe naše tělo. Nad svobodou, která se nám ukazuje v jeho pozemské cestě až k oběti na kříži. „Dávám svůj život, a zase ho přijmu nazpátek. Nikdo mi ho nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe“ (Jan 10, 17–18). V historii lidstva nikdy nedošlo k svobodnějšímu činu, než je Pánova oběť na kříži: On „se odevzdává smrti v plné svobodě lásky“. 8

Evangelium svatého Jana vypráví o Pánově rozhovoru s některými z těch, kteří v něj uvěřili. Mezi Ježíšovými slovy zaznívá s velkým důrazem příslib: „ Veritatis liberavit vos , pravda vás osvobodí“ (Jan 8, 32). „Co je to však za pravdu,“ ptal se svatý Josemaría, „která v celém našem životě počíná a dovršuje cestu svobody? Je to radost a jistota, která vychází ze vztahu Boha a jeho tvorů, z poznání, že jsme vyšli z Božích rukou, že v nás našla zalíbení Nejsvětější Trojice, že jsme děti tak báječného Otce. A já prosím svého Pána, abychom si to konečně uvědomili, abychom se z toho stále více těšili, protože pak budeme jednat jako svobodní lidé.“ 9

4. Naše Boží synovství umožňuje naší svobodě rozrůstat se v celé síle, kterou jí Bůh udělil. Neznamená to vyprostit se ze závislosti na otcovském domě, protože jsme svobodní, ale přijmout své synovství. „Kdo si není vědom toho, že je Boží syn, nezná pravdu“ 10: žije obrácen zády k sobě, v konfliktu se sebou samým. Je proto velmi osvobozující vědět, že Bůh nás miluje; je velmi osvobozující zažít Boží odpuštění, které nám dovoluje navrátit se k sobě samým a do našeho pravého domova (srov. Lk 15, 17–24). Toto osvobození ostatně zakoušíme i tehdy, když odpouštíme ostatním.

Víra v Boží lásku ke každému člověku (srov. Jan 4,16) nás vede k tomu, abychom na ni z lásky odpověděli. Můžeme milovat, protože On nás miloval jako první (srov. 1 Jan 4, 10). Vědomí, že nekonečná Boží Láska je přítomná nejen u zrodu naší existence, ale v každém jejím okamžiku, protože On je nám vnitřnější než naše vlastní nitro, 11 nám dává pocit bezpečí. Vědomí, že Bůh nás očekává v každém člověku (srov. Mt 25, 40) a chce být v jejich životě přítomný také skrze nás, je pro nás pohnutkou k tomu, abychom se snažili rozdávat plnýma rukama, co jsme dostali. A v našem životě jsme, dcery a synové moji, dostali a dostáváme hodně lásky. Věnovat ji Bohu a ostatním je akt, který je svobodě nejvlastnější. Láska uskutečňuje svobodu, osvobozuje ji: pomáhá jí nalézt svůj původ a cíl v Lásce Boží. „Svoboda dostává svůj pravý smysl jen, když slouží pravdě, která osvobozuje, když hledá nekonečnou Boží lásku, která nás zbavuje našich závislostí.“ 12

Vědomí Božího synovství proto vede k velké vnitřní svobodě, k hluboké radosti a poklidnému optimismu naděje: spe gaudentes (Řím 12, 12). Vědomí Božího synovství nás také podněcuje k lásce ke světu, který vyšel z rukou Boha Otce jako dobrý, k tomu, abychom přistupovali k životu s jasným vědomím, že lze konat dobro, překonat hřích a dovést svět k Bohu. Papež František to při rozjímání o naší Matce vyjádřil následovně: „Od Marie, plné milosti, se učíme, že křesťanská svoboda je něčím víc než pouhé osvobození od hříchu. Je to svoboda, která nám umožňuje vidět pozemské skutečnosti v novém duchovním světle, svoboda milovat Boha a bratry čistým srdcem a žít v radostném očekávání Kristova království.“ 13

Svoboda ducha

5. Jednat svobodně bez jakéhokoli nátlaku patří k lidské důstojnosti a zvláště pak k důstojnosti dcer a synů Božích. Je však třeba „posílit lásku ke svobodě nikoli svévolné, ale zlidštěné uznáním dobra, které ji předchází“ 14 : ke svobodě smířené s Bohem.

Rád bych se proto zamyslel nad významem svobody ducha . Nemám na mysli mylný význam, který se také tomuto výrazu občas dává: jednat podle vlastní libovůle a proti jakýmkoliv pravidlům. Ve skutečnosti je svoboda každé lidské bytosti omezená přirozenými povinnostmi a přijatými závazky (rodinnými, pracovními, občanskými atd.). Ve všem však můžeme jednat svobodně, jednáme-li z lásky: „ Dilige et quod vis fac : Miluj, a dělej, co chceš“. 15 Tato schopnost a návyk jednat z lásky, ve snaze dělat to, oč nás Bůh v každé situaci žádá, je pravou svobodou ducha.

„Miluješ mne?“ (Jan 21, 17): křesťanský život je svobodnou odpovědí plnou iniciativy a ochoty na tuto Pánovu otázku. Proto „není nic klamnějšího než dávat svobodu do protikladu k odevzdanosti, protože odevzdanost přichází jako důsledek svobody. Když se matka obětuje z lásky k dětem, zvolila, a podle velikosti této lásky se projeví i její svoboda. Když je tato láska veliká, svoboda je plodná a povede k dobru dětí. Tato požehnaná svoboda, která předpokládá odevzdanost, pochází z této požehnané odevzdanosti. A to je právě svoboda“. 16

Z tohoto pohledu je jasné, že podporovat svobodu člověka neznamená slevovat v požadavcích. Čím svobodnější jsme, tím více můžeme milovat. A láska má velké požadavky: „Všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží“ (1 Kor 13,7). Růst v lásce zase znamená růst ve svobodě, být svobodnější. Řečeno slovy svatého Tomáše Akvinského: „ Quanto aliquis plus habet de caritate, plus habet de libertate.” 17 Čím větší je naše láska, tím jsme svobodnější. S vnitřní svobodou jednáme také tehdy, když něco, do čeho se nám nechce, nebo je nám to obzvlášť zatěžko, uděláme z lásky, tedy ne proto, že se nám to líbí, ale proto, že chceme. „Musíme se cítit Božími dětmi, které s radostí plní vůli svého Otce. Dělat všechno podle Boží vůle, a to proto, že chceme: nadpřirozenější důvod nenajdeme.“ 18

6. Radost je rovněž projevem svobody ducha. „Z lidských vlastností,“ říká nám svatý Josemaría, „vám chci odkázat lásku ke svobodě a dobrou náladu.“ 19 Dvě věci, které se zdají být velmi rozdílné, ale přesto jsou spojené; víme-li totiž, že máme svobodu milovat , pak zakoušíme v duši radost a s ní dobrou náladu: díváme se na svět pohledem, který nám kromě prosté přirozenosti umožňuje vidět pozitivní – popř. veselou – stránku věcí a situací. Jak říká papež František, On „je původcem této radosti, jejím Stvořitelem. Tato radost v Duchu nám dodává skutečnou křesťanskou svobodu. Bez radosti by křesťané nemohli být svobodní, stávali by se otroky svého zármutku“. 20

Tato radost má prostoupit celý náš život. Bůh chce, abychom byli šťastní. Když Ježíš promlouvá k apoštolům, promlouvá také k nám: „Aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila“ (Jan 15, 11). Proto můžeme plnit s radostí i ty povinnosti, které jsou nám nepříjemné. Jak nám říká svatý Josemaría, „není správné myslet si, že s radostí lze dělat jen tu práci, která se nám líbí“. 21 Lze dělat s radostí – a ne s nechutí – i to, co je náročné, co se nám nelíbí, pokud je to děláno z lásky a s láskou, a tudíž svobodně. 28. dubna 1963 svatý Josemaría nahlas rozjímal a přitom objasňoval světlo, kterého se mu dostalo v dávném roce 1931: „Dal jsi mi, Pane, pochopit, že mít kříž znamená najít štěstí a radost. A důvod – vidím to jasněji než kdy jindy – je tento: mít kříž znamená sjednotit se s Kristem, být Kristem, a proto dítětem Božím.“ 22

7. Celý Boží zákon a vše, co představuje Boží záměry s člověkem, není zákonem, který omezuje svobodu; naopak, je to lex perfecta libertatis (srov. St 1,25): dokonalý zákon svobody jako samo evangelium, neboť je celý shrnut v zákoně lásky, nejen jako vnější pravidlo, přikazující milovat, ale jako vnitřní milost, která dává sílu milovat. „ Pondus meum amor meus ”: má láska je mou tíhou, říkal svatý Augustin. 23 Neměl tím na mysli zjevnou skutečnost, že milovat ne vždy bývá snadné, ale to, že láska, kterou máme v srdci, je tím, co je naší pohnutkou, tím, co nás vede. „ Eo feror, quocumque feror,“ kamkoli jsem veden, jsem veden láskou. 24 Zamysleme se nad tím, jaká láska nás vede.

Kdo dovolí, aby se Boží láska zmocnila jeho srdce, sám zakusí, že „svoboda a odevzdanost nejsou v žádném rozporu, ale naopak se vzájemně doplňují. Svoboda se může odevzdat pouze z lásky, jiný způsob odevzdání prostě nechápu. Není to jen nějaká slovní hříčka, byť i více či méně výstižná. Při dobrovolném odevzdání, v každém okamžiku této oddanosti, svoboda obnovuje lásku, a obnovovat se znamená být stále mladý, ušlechtilý, schopný ideálů a velkých obětí“. 25 Poslušnost Bohu se tak stává aktem, který je nejen svobodný, ale i osvobozující.

„Já mám k jídlu pokrm, který vy neznáte,“ říká Ježíš svým učedníkům: „Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo“ (Jan 4, 32–34). Ježíšovým pokrmem je poslouchat Otce: to mu dodává sílu. A tak je tomu i s námi: být Ježíšovým učedníkem, jak vysvětloval Jan Pavel II., znamená „ přilnout přímo k samotné Ježíšově osobě, sdílet s ním jeho život a úděl, mít účast na jeho dobrovolné a láskyplné poslušnosti“. 26

Benedikt XVI. tento hluboký vztah mezi svobodou a odevzdaností rozvíjí takto: „Právě touto svou poslušností Otci Ježíš realizuje vlastní svobodu jako vědomou volbu, jež je motivována láskou. Kdo je svobodnější než On, který je Všemohoucí? On totiž nežil svou svobodu jako svévoli či převahu. Žil ji jako službu. A dal tak obsah svobodě, která by jinak zůstala „prázdnou“ možností něco dělat či nedělat. Stejně jako samotný život člověka i svoboda čerpá svůj smysl z lásky. (…) Křesťanská svoboda je tedy všechno jiné než svévole; je následováním Krista v sebedarování až k oběti Kříže. Může se to jevit jako paradox, ale vrchol své svobody Pán prožil na kříži, jako vrcholku lásky. Když na něj na Kalvárii křičeli: ‚Jsi-li Syn Boží sestup z kříže!‘, dokázal svou svobodu Syna právě tím, že zůstal na popravčím nástroji, aby dovedl až do důsledků milosrdnou vůli Otcovu.“ 27

„Svedl jsi mě, Pane, a nechal jsem se svést. Zmocnil ses mě a zdolals mě“ (Jer 20, 7). Modlitba proroka Jeremiáše je citově nesmírně bohatá. Chápat vlastní povolání jako Boží dar – a ne jako pouhou spleť povinností –, dokonce i tehdy, když trpíme, je rovněž projevem svobody ducha. Je velmi osvobozující vědět, že Bůh nás má rád takové, jací jsme, a že nás na prvním místě zve, abychom se jím nechali milovat.

8. Svoboda ducha také znamená nebýt svázaný neexistujícími povinnostmi, umět se v životě vzdát věcí, které závisí na naší svobodné osobní iniciativě, a pružně je změnit. Don Javier nám již před více než dvaceti lety napsal, že „existují činnosti, které jsou nezbytné, a činnosti, které jimi ve své konkrétní materiálnosti nejsou; v obou případech se však máme snažit svobodně a odpovědně plnit nejvyšší přikázání lásky k Bohu: tak budeme vždy zároveň svobodní i poslušní“. 28

V Díle bychom měli vždy udržovat ovzduší důvěry a svobody, neboť díky tomu je snazší svěřit se pověřené osobě s tím, co nám dělá starosti, promluvit si o tom, čemu nerozumíme nebo o čem si myslíme, že by se mělo změnit. Ovzduší důvěry je živeno také věrností a trpělivostí, kterou potřebujeme k tomu, abychom měli pochopení pro lidská omezení, zachovávali klid a dobrou náladu v problematických situacích atd. Tak by se mělo chovat dobré dítě, které uplatňováním své svobody ochraňuje dobra, která jsou důležitější než jeho vlastní názor, byť by bylo přesvědčeno, že má pravdu: nedocenitelná dobra jako jsou jednota a rodinný mír. Oproti tomu „když nás naše názory dělí od druhých lidí a přispívají k tomu, že narušujeme jednotu a svornost se svými bratry, pak je to zřetelné znamení, že nejednáme podle Pánova ducha“. 29

9. I když nám některé situace mohou někdy působit bolest, Bůh je často využívá k tomu, aby nás připodobnil Ježíši. Jak stojí v listě Židům, On „se naučil svým utrpením poslušnosti,“ (Žid 5,8) a tak „se stal příčinou věčné spásy pro všechny, kteří ho poslouchají“ (5,9): přinesl nám svobodu Božích dětí. Přijmout omezení, která všichni máme, a nepřestávat se je snažit v rámci možností překonávat, je také projevem a pramenem svobody ducha. Pomyslete naproti tomu na smutný postoj staršího syna z podobenství (Lk 15, 25–30), který vyčítá svému otci vše, co uchovával s hořkostí v srdci, a který není schopen připojit se k rodinné oslavě. Jeho svoboda se postupně zmenšovala, stávala se sobeckou, neschopnou milovat, chápat, že „všechno moje je tvoje“ (Lk 15,31). Byl doma, ale nebyl svobodný, protože jeho srdce bylo jinde.

Jak krásný je naopak příběh Moabky Rút, v níž svoboda a odevzdanost vychází z hlubokého smyslu pro rodinnou sounáležitost. Je dojemné vidět, jak tato žena odpovídá na naléhání své tchyně, vybízející jí k tomu, aby si zařídila život po svém: „Nenuť mě, abych tě opustila a odvrátila se od tebe. Kam půjdeš, půjdu, kde zůstaneš, tam budu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem. Kde zemřeš, tam zemřu a klesnu do hrobu“ (Rút 1, 16 – 17).

Uvažujeme-li o Panně Marii, jeví se nám ještě zřejměji, jak se svoboda vyvíjí ve věrnou odevzdanost. „A nyní se zamysleme nad onou vznešenou chvílí, kdy archanděl Gabriel zvěstuje Panně Marii rozhodnutí Nejvyššího. Naše Matka Panna Maria poslouchá a vyptává se, aby lépe pochopila to, co od ní Bůh žádá, potom následuje odhodlaná odpověď: fiat – ať se mi stane podle tvého slova – jako plod té nejvyšší svobody: svobody rozhodnout se pro Boha.“30

Formovat a vést svobodné lidi

10. Při formaci hraje důležitou roli osobní duchovní vedení, které by mělo vždy probíhat v prostředí svobody a mělo by se zaměřovat na formování lidí, kteří se budou cítit „volní jako ptáci“. 31 V tomto směru píše svatý Josemaría s odkazem na ty, kteří mají na starosti osobní rozmluvy svých bratří a sester, že „autorita duchovního vůdce neznamená mít moc. Vždy duším ponechávejte velkou svobodu ducha. Pamatujte na to, co jsem vám tolikrát říkal: že za nejnadpřirozenější důvod ze všech považuji ono: protože se mi chce . Úkolem duchovního vůdce je pomáhat duši, aby chtěla – aby se jí chtělo – plnit Boží vůli. Nerozkazujte, raďte“. 32 Rady udělené v duchovním vedení mají podporovat působení Ducha svatého v duši, mají jí pomáhat postavit se s osobní svobodou a odpovědností před Boha a k vlastním povinnostem, protože „Bůh se při tvoření duší neopakuje. Každý je takový, jaký je, a ke každému je třeba přistupovat podle toho, jak ho Bůh učinil a jak ho vede“. 33

K radě se může obvykle připojit laskavé povzbuzení, které pomáhá věřit, že vždy stojí za to snažit se být věrný z lásky, ze svobodného rozhodnutí. V duchovním vedení lze také někdy dát – jasně, vždy však s láskou a taktem – „důraznější pokyn“, pro připomenutí nějaké povinnosti. Pádnost této rady však neplyne z ní samé, nýbrž z oné povinnosti. Tam, kde je důvěra, se může a má takto hovořit, a kdo je napomínán, je za to vděčný, protože v takovém gestu rozpoznává pevnost a laskavost staršího sourozence.

11. Celoživotní formace se do značné míry snaží rozšiřovat obzory, aniž by se přitom zapomínalo na její nezbytnou náročnost. Kdybychom se omezili pouze na vyžadování, viděli bychom nakonec jen to, nač nestačíme, naše nedostatky a omezení, a zapomínali na to nejdůležitější: totiž na Boží lásku k nám.

V této souvislosti si připomeňme, jak nás svatý Josemaría učil, že „v Díle jsme velcí přátelé svobody a jsme jimi i ve vnitřním životě: neomezujeme se na schémata a techniky (…). Dokonce i v duchovním životě existuje – musí existovat – velká míra sebeurčení“. 34 Upřímnost v duchovním vedení, která nám pomáhá svobodně otevřít svou duši, abychom mohli dostat radu, nás také podněcuje k osobní iniciativě, k svobodnému navrhování věcí, o nichž si myslíme, že by mohli být užitečné pro náš vnitřní boj o ztotožňování se s Ježíšem Kristem.

Formací tak nevzniká uniformita, nýbrž jednota, třebaže je všem předáván stejný duch. Svatý Josemaría obrazně říkal, že „po cestě v Díle lze kráčet mnoha způsoby. Dá se chodit napravo, nalevo, cikcak, pěšky nebo na koni. Existuje na statisíc způsobů, jak kráčet po Božích cestách: v závislosti na okolnostech bude pro každého povinností řídit se nějakým z těchto postupů, protože tak mu to bude diktovat svědomí. To nejdůležitější je však nesejít z cesty“. 35 Duch Díla, podobně jako evangelium, naší osobnost nepřekrývá, ale oživuje: je zárodkem určeným k tomu, aby v nás rostl.

12. Ve formaci je rovněž důležité mít se na pozoru před tím, aby duše z přehnané touhy po bezpečí a ochraně nezačala být bázlivá a nezakrněla v nás. „Ti, kdo nalezli Krista, se nemohou uzavřít mezi sebou: byla by to smutná věc, takhle se omezit! Musejí se rozvinout jako vějíř, aby se dostali ke všem duším.“ 36 Z toho důvodu je velmi důležité naučit se, že nemáme mít v životě strach z nepřátelského prostředí, z vlastních chyb a z toho, že nesplníme očekávání; a s nadpřirozeným pohledem, rozvahou a odhodláním se začlenit do vlastního společenského a pracovního prostředí.

Láska ke svobodě se proto projevuje také ve spontánnosti a iniciativě v apoštolátu, jež jdou ruku v ruce s konkrétními apoštolskými úkoly. Je důležité mít stále na zřeteli, že „náš apoštolát je především apoštolátem osobním“. 37 To samé platí i na úrovni podporování apoštolských činností řediteli. „Nikdy jsem vás nechtěl svazovat, vždy jsem se naopak snažil o to, abyste jednali s velkou svobodou. Ve své apoštolské činnosti máte mít v rámci velmi širokého pole možností, které nabízí náš duch, vlastní iniciativu ve vymýšlení činností, které se co nejlépe přizpůsobí okolnostem daného místa, prostředí a doby.“ 38

13. Další důležitý projev lásky ke svobodě se objevuje v pastoraci, kterou má na starosti prelát a jeho vikáři za pomoci příslušných rad. Zamysleme se opět s vděčností nad následujícími slovy svatého Josemaríi: „Formace – a řízení – v Díle se v důsledku tohoto ducha svobody zakládá na důvěře (…). Řízením založeným na nedůvěře se ničeho nedosáhne. Naproti tomu řídit a formovat duše s úctou, rozvíjet v nich pravou a svatou svobodu dětí Božích, naučit je zacházet s vlastní svobodou, přináší plody. Formovat a řídit znamená milovat.“ 39

Řídit duše s úctou znamená na prvním místě respektovat vnitřní povahu jejich svědomí a nezaměňovat řízení s duchovním vedením. Na druhém místě tato úcta vede k rozlišování mezi tím, co je příkaz, a co jen výzva, rada a návrh. A na třetím místě je neméně důležité při řízení natolik důvěřovat v ostatní, že bude vždy v rámci možností brán v potaz názor zainteresovaných osob. Lidé, kteří řídí, takovýmto postojem a ochotou naslouchat krásným způsobem dokládají, že Dílo je rodina.

Máme také cennou zkušenost s tím, že v Opus Dei vládne v ekonomických, politických, teologických a jiných otázkách, které jsou věcí osobního názoru, naprostá svoboda. „O tom, co není dáno vírou, si každý myslí, co chce, a také tak jedná, s naprostou osobní svobodou a odpovědností. A pluralismus, který se logicky a sociologicky od tohoto faktu odvíjí, nepředstavuje pro Dílo žádný problém: je projevem dobrého ducha.“ 40 Tento pluralismus má být chtěný a podporovaný, třebaže pro někoho může být rozmanitost občas náročná. Kdo miluje svobodu, dokáže vidět, co je pozitivního a dobrého na tom, co si ostatní v těchto širokých oblastech myslí a dělají.

Co se týče způsobu řízení, svatý Josemaría zavedl a vždy důrazně připomínal sílu kolegiality, která je dalším projevem ducha svobody, jímž je proniknut život v Opus Dei: „Nesčetněkrát jsem vám opakoval, a po celý svůj život to budu opakovat ještě víc, že v Díle vyžaduji na všech úrovních kolegiální řízení: a to z toho důvodu, abychom neupadli do tyranie. Je to projev opatrnosti, protože při kolegiálním řízení lze věci snáze prostudovat, lépe se opravují chyby a účinněji se zdokonalují již dobře fungující apoštolské činnosti.“ 41

Kolegialita není pouze a jen způsob nebo systém fungování při rozhodování; je to především určitý přístup vycházející z přesvědčení, že všichni můžeme a potřebujeme od ostatních dostávat pomocné světlo, informace atd., abychom mohli opravit popřípadě změnit svůj názor. Tím je právě také dáno respektování svobody ostatních – a kromě toho i její pozitivní podpora –, aby mohli bez obav vyjadřovat své názory.

Respektování a obrana svobody v apoštolátu

14. Apoštolát vychází z upřímné touhy umožnit druhým setkání nebo ještě vroucnější sblížení s Ježíšem Kristem. „Náš přístup k duším lze shrnout do apoštolova výroku, který je téměř výkřikem: caritas mea cum omnibus vobis in Christo Iesu! (1 Kor 16,24): moje láska je se všemi vámi v Kristu Ježíši. Prostřednictvím lásky se stanete rozsévači pokoje a radosti ve světě, budete milovat a bránit osobní svobodu duší, svobodu, kterou Kristus respektuje a kterou pro nás vydobyl (srov. Gal 4, 31).“ 42

Ctíme na prvním místě svobodu lidí, kterým se snažíme pomáhat přiblížit se k Pánu prostřednictvím apoštolátu přátelství a důvěry, který nás svatý Josemaría vybízí uskutečňovat svědectvím a slovem. „Ani v apoštolské činnosti – lépe řečeno: především v apoštolské činnosti – nechceme sebemenší náznak nátlaku. Bůh chce, aby mu lidé sloužili svobodně, a proto by nebyl správný ten apoštolát, který by nerespektoval svobodu svědomí .“43

Opravdové přátelství v sobě nese vzájemnou upřímnou náklonnost, která je opravdovou ochranou svobody a oboustranné důvěrnosti. K apoštolátu nelze přistupovat jako k nějakému doplňku přátelství, protože – jak jsem vám napsal – „neděláme apoštolát, jsme apoštolové!“ 44: samo přátelství je apoštolát; samo přátelství je dialog, v němž předáváme a dostáváme světlo; v němž se ve vzájemně otevřených obzorech rodí plány; v němž máme radost z toho, co je dobré, a jsme si oporou v tom, co je obtížné; v němž je nám spolu dobře, protože Bůh chce, abychom byli šťastní.

15. Jak víte, prozelytizmus, chápaný ve svém původním významu, je pozitivní skutečnost a je přirovnatelný k misionářské činnosti při hlásání evangelia. 45 Svatý Josemaría to vždy chápal takto, a ne v negativním smyslu, který tento výraz v poslední době nabyl. Je však třeba mít na paměti, že byť bychom rádi, aby tomu bylo jinak, dostávají slova někdy jiný význam, než jaký měly při svém vzniku. Zvažte tedy, kdy je s ohledem na kontext vhodné tento výraz použít, protože vaši posluchači mohou někdy rozumět něco jiného, než chcete říct.

Respekt a obrana svobody druhých se projevuje také – a zejména – tehdy, když někomu navrhujeme, aby zvážil, zda ho Bůh volá do Díla. Má mít svobodu poradit se s kým chce, a především naprostou svobodu rozeznat vlastní možné povolání a následně se rozhodnout. Svatý Josemaría při výkladu rezolutních slov evangelia, onoho compelle intrare – přinuť lidi, ať přijdou (Lk 14,23), píše: „Jelikož zásadní charakteristikou našeho ducha je respekt k osobní svobodě všech lidí, není ono compelle intrare , jež máte prožívat v prozelytizmu, násilným dotlačováním, ale hojností světla a nauky; duchovní pohnutkou vycházející z vaší modlitby a z vaší práce – skutečného svědectví nauky; z množství přinesených obětí; z úsměvu na vaší tváři, protože jste Boží děti; ze synovství, které vás naplňuje poklidným štěstím – i když nebudete mít v životě nouzi o protivenství. Lidé to uvidí a zatouží po tom. Přidejte k tomu všemu ještě šarm a přátelskost a máme tu obsah onoho compelle intrare .“46 Je tedy zjevné, že Dílo roste a má růst v ovzduší svobody, a že má směle a přirozeně podávat svědectví o tom, jak krásné je žít s Bohem.

***

16. Veritas liberabit vos (Jan 8,32). Všechny přísliby osvobození, které byly v uplynulých staletích učiněny, jsou natolik pravdivé, nakolik čerpají z Pravdy o Bohu a člověku; z Pravdy, která je Osobou: Ježíšem, cestou, pravdou a životem (srov. Jan 14,6). „I dnes, po dvou tisících letech se nám Kristus jeví jako ten, kdo přináší člověku svobodu založenou na pravdě, kdo osvobozuje člověka od toho, co ho omezuje, co ho pokřivuje, co tuto svobodu láme u samých kořenů, v jeho duši, srdci a vědomí.“ 47

Bůh nám navždy daroval svobodu: tento dar není něčím pomíjivým, určeným jen pro tento pozemský život. Svoboda, jako láska, „nikdy nepřestává“ (1 Kor 13,8): přetrvává i v nebi. Vždyť naše cesta do nebe je právě cestou za svobodou ve slávě Božích dětí: in libertatem gloriae filiorum Dei (Řím 8,21). V nebi svoboda nejenže nezanikne, ale naopak dosáhne své plnosti: přijetí Boží Lásky. „V nebi tě na rozdíl od toho očekává velká Láska — prostá zrady i klamu, plná krásy, velikosti, moudrosti. Nikdy jí nebudeš přesycen. Nasytí tě, ale nepřesytí.“ 48 Zůstaneme-li s pomocí Božího milosrdenství věrní, budeme v nebi plně svobodní, protože budeme mít plnost lásky.


S láskou vám žehná

váš Otec


Fernando


Řím, 9. ledna 2018, výročí narození svatého Josemaríi.

1Svatý Josemaría, Dopis 31-V-1954, č. 22.

2František, Ap. exh. Evangelii gaudium , 24-XI-2013, č. 170.

3Svatý Josemaría, Dopis 24-X-1965, č. 3.

4Benedikt XVI., Enc. Spe salvi, 30-XI-2007, č. 24.

5Tamtéž.

6Svatý Josemaría, Jít s Kristem , č. 25.

7Svatý Josemaría, Boží přátelé , č. 25.

8Svatý Josemaría, Křížová cesta , X. zastavení.

9Boží přátelé , č 26.

10Tamtéž.

11Srov. Svatý Augustin, Vyznání, III, 6, 11.

12Boží přátelé , č. 27.

13František, Homilie, 15-VIII-20114.

14Benedikt XVI., enc. Caritas in veritate , 29-VI-2009, č. 68.

15 Svatý Augustin, In Epist . Ioan. ad Parthos, VII, 8.

16Boží přátelé , č. 30.

17Svatý Tomáš, In III Sent., d. 29, q. un., a. 8, qla. 3 s. c. 1.

18Jít s Kristem , č. 17.

19Svatý Josemaría, Dopis 31-V-1954, č. 22.

20František, Homilie, 31-V-2013.

21Svatý Josemaría, Dopis 29-XII-1947, č. 106.

22Svatý Josemaría, poznámka z rozjímání, 28-IV-1963.

23Svatý Augustin, Vyznání, XIII, 9, 10.

24Tamtéž.

25Boží přátelé , č. 31.

26Svatý Jan Pavel II., enc. Veritatis splendor , 6-VIII-1993, č. 19.

27Benedikt XVI., Promluva při Anděl Páně , 14-II-1997, č. 15.

28Javier Echevarría, Pastýřský list , 14-II-1997, č. 15.

29Jít s Kristem , č. 17.

30Boží přátelé , č. 25.

31Svatý Josemaría, Dopis 14-IX-1951, č. 38.

32Svatý Josemaría, Dopis 8-VIII-1956, č. 38.

33Tamtéž.

34Svatý Josemaría, Dopis 29-IX-1957, č. 70.

35Svatý Josemaría, Dopis 2-II-1945, č. 19.

36Svatý Josemaría, Brázda, č. 193.

37Svatý Josemaría, Dopis 2-X-1939, č. 10.

38Svatý Josemaría, Dopis 24-X-1942, č. 46.

39Svatý Josemaría, Dopis 6-V-1945, č. 39.

40Svatý Josemaría, Rozhovory, č. 98.

41Svatý Josemaría, Dopis 24-XII-1951, č. 5.

42Svatý Josemaría, Dopis 16-VII-1933, č. 3.

43Svatý Josemaría, Dopis 9-I-1932, č. 66.

44Pastýřský list , 14-II-2017, č. 9.

45Srov. Kongregace pro nauku víry, Doktrinální poznámka k některým aspektům evangelizace , 3-XII-2007, č. 12 a pozn. 49.

46Svatý Josemaría, Dopis 24-X-1942, č. 9.

47Svatý Jan Pavel II., enc. Redemptor hominis , 4-III-1979, č. 12.

48Svatý Josemaría, Výheň, č. 995.


Copyright © Prælatura Sanctæ Crucis et Operis Dei

(Jakékoliv veřejné šíření, celku nebo části, je bez výslovné autorizace vlastníka copyrightu zakázané)

(Pro manuscript)