Manželství: povolání a nadpřirozená cesta

Dojít společně do nebe: tato touha může posilovat každé manželství. Nový článek o lidské lásce.

Rodinný život
Opus Dei - Manželství: povolání a nadpřirozená cesta

Několik slov papeže Františka ze setkání rodin v Manile obletělo celý svět:

„Není možné, aby rodina nesnila. Když se z rodiny vytratí schopnost snít a milovat, tato energie se vytratí. Proto vám doporučuji, abyste se večer při zpytování svědomí také ptali: Snil jsem dnes o budoucnosti svých dětí? Snil jsem dnes o lásce svého manžela či manželky? Snil jsem o životě svých prarodičů?“1

Snít

Umění snít má něco společného s nadšením - ve španělském smyslu tohoto slova -, které vkládáme do našich očekávání a nadějí, především ve vztahu k druhým; neboli dobra a úspěchy, které jim přejeme, naděje, které si vůči nim děláme. Schopnost snít je totéž jako schopnost promítat smysl našeho života do těch, které milujeme. Tato vlastnost je do určité míry charakteristická pro každou rodinu.

Svatý Josemaría už od počátku v rámci učení církve zdůrazňoval, že manželství - zárodek rodiny - je v plném smyslu slova specifické povolání ke svatosti v rámci křesťanského povolání: je to nadpřirozená cesta, která se odlišuje, i když ho doplňuje, od celibátu (kněžského nebo laického) nebo od řeholního života. „Láska, která vede k manželství a rodině, může být také nadpřirozená, překrásná cesta vedoucí k úplnému odevzdání se našemu Bohu.“2

Na druhé straně toto Boží povolání do manželství nikterak nesnižuje nároky při následování Krista. Neboť jestliže „všechno přispívá k dobrému těm, kdo milují Boha“3, nacházejí křesťanští manželé v manželském a rodinném životě látku ke svému osobnímu posvěcení, tj. k osobnímu ztotožnění se s Ježíšem Kristem: oběti i radosti, potěšení i sebezápor, práce doma i mimo domov; to jsou věci, pomocí kterých se ve světle víry buduje církev.

Pro křesťana snění s manželkou nebo manželem znamená dívat se na druhého očima Boha. Znamená to promýšlet, jak se s časem uskutečňuje projekt, který Pán pro každého člověka a pro oba manžele v jejich konkrétním manželském vztahu zamýšlel a aktuálně si přeje. Znamená to mít touhu, aby se tyto Boží plány uskutečnily v rodině, s dětmi - pokud je Bůh sešle -, s prarodiči a s přáteli, které prozřetelnost sesílá, aby je na jejich životní cestě doprovázeli. V konečném důsledku to znamená, aby se každý díval na druhého jako na svou konkrétní cestu do nebe.

Tajemství rodiny

Ve skutečnosti učinil Kristus z manželství cestu ke svatosti, abychom uměli nacházet Boha uprostřed každodenních činností, uprostřed rodiny a práce. Abychom přetvořili přátelství, radosti a bolesti - protože neexistuje křesťanství bez Kříže - a tisíce dalších maličkostí našeho domova na nikdy nekončící lásku. Zde leží tajemství manželství a rodiny. Tímto způsobem se předjímá kontemplace a radost z nebe, kde nalezneme dokonalé a definitivní štěstí.

V rámci této „boží cesty“ manželské lásky mluvil svatý Josemaría o hlubokém a krásném křesťanském významu manželského vztahu: „U jiných svátostí je materií chléb, víno, voda... Zde jsou to vaše těla. (...) Já vidím manželské lože jako oltář; tam je materie této svátosti.“4 Použití výrazu oltář je možná překvapující, je to ale logický důsledek hlubokého pohledu na manželství, které nachází v jednom těle5 - úplné spojení lidských těl, stvořených k obrazu a podobě Boha, - své jádro.

Právě z této perspektivy můžeme poznat, že křesťanští manželé vyjadřují jazykem tělesnosti samotnou svátost manželství: svým vzájemným odevzdáním chválí Boha a oslavují ho, hlásají a uskutečňují lásku mezi Kristem a církví a napomáhají dílu Ducha svatého v srdcích. A odtud přichází, pro manžele, pro jejich rodinu a pro svět proud milosti, síly a božského života, který všechno obnovuje.

To vyžaduje stálou přípravu a formaci, pozitivní a trvalý boj: „Mocné tělesné symboly jsou držiteli klíčů duše. Nemůžeme s tělesnými svazky nakládat lehkomyslně, aniž bychom otevřeli dlouhotrvající ránu v duchu.“6

Pouto, které vzniká na základě manželského souhlasu, je stvrzené a obohacované důvěrnými vztahy mezi manželi. Milost Boží, kterou při křtu dostali a stále dostávají, se vlévá do nového řečiště, které se nestaví vedle lidské lásky, nýbrž s ní počítá. Svátost manželství nepřidává něco zvnějšku k přirozenému manželství; tato specifická svátostná milost formuje manžele zvnitřku a pomáhá jim žít jejich vztah jedinečně, věrně a plodně: „Je důležité, aby manželé měli jasné vědomí důstojnosti svého povolání, aby věděli, že byli povoláni Bohem k tomu, aby k božské lásce došli také skrz lásku lidskou, že byli vyvoleni z věčnosti, aby se mohli podílet na tvořivé moci Boží při zplození a pozdější výchově svých dětí; že je Pán žádá, aby jejich domov a celý rodinný život byl svědectvím o všech křesťanských ctnostech.“7

Děti jsou vždy tou nejlepší „investicí“ a rodina tím nejstabilnějším „podnikem“, tím největším a nejúžasnějším dobrodružstvím. Všichni mají svou úlohu, ale výsledný román je mnohem zajímavější, než souhrn jednotlivých příběhů, protože protagonistou je Bůh a ten činí zázraky.

Proto je důležité, aby si všichni rozuměli - manželé mezi sebou a s dětmi, aby se naučili poprosit o prominutí, milovat - jak učil svatý Josemaría - chyby druhých, pokaždé, když to neuráží Boha.8 „Kolik těžkostí v manželském životě se vyřeší, když si ponecháme prostor pro sny, když najdeme čas k reflexi, když neustaneme v myšlenkách na manžela či manželku a když sníme o dobrých vlastnostech, které mají. Proto je důležité obnovovat svou lásku a nikdy neztrácet iluze a stále se považovat za snoubence!“9

Budeme-li parafrázovat slova papeže, můžeme dodat: aby si manželé spolu sedli a navzájem si sdíleli krásné i těžké chvíle, které spolu prožili, aby si pohovořili o tom, co bylo příčinou jejich úspěchů i neúspěchů, aby s obnoveným zápalem znovu pokračovali, nebo aby se oba hlouběji zamysleli nad výchovou svých dětí.

Základ budoucnosti lidstva

Manželský a rodinný život nespočívá v zajištění bezpečné a pohodlné existence, ale v oddanosti jeden druhému a v úsilí velkoryse věnovat čas ostatním členům rodiny. Na prvním místě výchova dětí - sem patří osvojování si ctností a uvádění do křesťanského života - a posléze se otevírat přátelům, druhým rodinám a zvláště těm nejpotřebnějším. Takto se, prostřednictvím opravdově žité víry v rodině, předává dobrá zpráva, evangelium, že Kristus je stále živý a zve nás, abychom ho následovali.

Pro děti se Ježíš zjevuje prostřednictvím otce a matky; pro oba je proto každé dítě především dítětem Božím, jedinečné a neopakovatelné, na které jako první myslel Bůh. Proto mohl Jan Pavel II. říci, že „budoucnost lidstva závisí na rodině“.10

Rodiny, které nemohou mít děti

A jaký smysl mají dávat manželství křesťanští manželé, kteří nemají žádné potomky? Na tuto otázku odpovídal svatý Josemaría tak, že musejí především prosit Boha, aby jim seslal potomstvo, aby jim požehnal - je-li to jeho vůle - jako požehnal patriarchům ze Starého zákona. Pak je dobré zajít k dobrému lékaři. „Jestliže jim Pán přesto nedá děti, nesmí z toho být nijak frustrovaní: musí být spokojeni a najít v této věci projev jim určené Boží vůle. Pán velmi často nedává děti, protože chce víc. Chce, aby projevovali stejné úsilí a stejné odevzdání a pomáhali našim bližním, aniž poznají čistou lidskou radost z dětí: není důvodu cítit se neúspěšnými nebo být smutní.“

A dodával: „Mají-li manželé vnitřní život, pochopí, že Bůh na ně naléhá, aby ze svého života učinili velkomyslnou křesťanskou službu, apoštolát odlišný od toho, který by uskutečňovali mezi svými dětmi, avšak stejně nádherný. Ať se rozhlédnou kolem sebe a hned najdou lidi, kteří potřebují pomoc, milosrdenství a lásku. Je navíc mnoho apoštolských děl, v nichž mohou pracovat. A umějí-li vložit do tohoto úkolu srdce, umějí-li se velkoryse odevzdat ostatním a zapomenout na sebe sama, dosáhnou velké plodnosti, duchovního rodičovství, jež naplní jejich duši opravdovým klidem.“11

V každém případě svatý Josemaría poukazoval s oblibou na rodiny prvních křesťanů: „Rodiny, které žily ze síly Krista a Krista hlásaly, malé křesťanské obce, které byly ohnisky evangelia. Byly to rodiny jako mnoho jiných rodin oné doby, ale byly proniknuty novým duchem, který nakazil všechny, s kterými se stýkaly. Takoví byli první křesťané, a takoví musí být i křesťané dnešní. Musí být rozsévači pokoje a radosti, které nám přinesl Kristus.“12


Ramiro Pellitero



1 papež František, Projev na setkání s rodinami, Manila, Filipíny, 16-01-2015

2 prv. svatý Josemaría, kázání “Vášnivě milovat svět”, v Rozhovory, č. 121; prv. “Manželství, křesťanské povolání”, v Boží přátelé

3 Řím 8, 28

4 svatý Josemaría, Poznámky z rodinného setkání (1967), vybráno z Diccionario de San Josemaría, Burgos 2013, str. 490

5 prv. Gn 2, 24; Mk 10, 8

6 papež František, Generální audience, 27-05-2015

7 svatý Josemaría, Rozhovory, č. 93

8 prv. svatý Josemaría, Poznámky z rodinného setkání, 7-VII-1974

9 papež František, Projev na setkání s rodinami, Manila, Filipíny, 16-01-2015

10 svatý Jan Pavel II., Familiaris consortio, č. 86

11 svatý Josemaría, Rozhovory, č. 96

12 svatý Josemaría, Jít s Kristem, č. 30