Manželská láska jako společný projekt a úkol

Toto je tajemství lásky: milovat tak, aby ten druhý byl šťastný. Tímto způsobem se manželský vztah a výchova dětí buduje na solidním základě vzájemného odevzdání. Nový redakční článek o lidské lásce.

Rodinný život
Opus Dei - Manželská láska jako společný projekt a úkol

Jednota je principem životní síly a plodnosti ve všech stupních života. Rozpad ukazuje povýtce na fyzickou smrt.

Když jde o jednotu mezi mužem a ženou, kteří mají vytvořit rodinu, musí se jednota uskutečňovat nejenom na biologickém, ale i na duchovním základě. Manželská láska, i když začíná citovým vztahem, se upevňuje při budování společného života skrze jednotu cílů, přání a tužeb. „Úplné tělesné sebeodevzdání by byla lež, kdyby nebylo znamením a plodem úplného osobního odevzdání zahrnujícího celou osobu i v její časové dimenzi. Kdyby si člověk něco vyhrazoval, například možnost rozhodnout se v budoucnu jinak, už tím by jeho sebeodevzdání nebylo úplné.“1

Bez zamilovanosti by lidský druh stěží přežil, ale toto zamilování je jen - nebo především - okamžik, která předchází lásce trvalé. Setrvávat v lásce není ideál nebo něco, co se týká pouze dobrých zvyků, morálky nebo víry; je to také požadavek lidské biologie: základ, na kterém rodina stojí.

Například porod člověka je zcela jedinečný a nemá mnoho společného s jakýmkoliv zvířecím druhem. Krátce před narozením výron hormonů způsobí, že mozek plodu se začne rozvíjet. A další věc, kterou bychom u savců nečekali: primáti prožívají své dětství a dospívání v mateřském lůně; my lidé se naopak rodíme nedozrálí: své dětství a mládí prožíváme mimo tělo matky, na zemi, v rodině.

Děti - díky jejich výjimečné mozkové kapacitě - nabývají životní poznatky v reálném čase. Podmínkou této biologické skutečnosti je, aby manželství bylo stabilní. Proto někteří autoři říkají, že nerozlučitelné manželství je požadavek přírody, než aby to byl produkt kulturních tradic nebo náboženských přesvědčení či vynález státu.

Když počáteční pocity, které vedly k zamilovanosti, končí manželstvím, promění se láska v závazek na celý život a vzájemně se doplňuje. Každý z manželů se ve svém protějšku nejlépe zdokonaluje. Tento závazek hlavně znamená žít pro druhého, než „žít s druhým“. Tj. osobně se rozhodnout pro lásku - pro štěstí, pro nebe - a odevzdat svůj život druhému.

Děti ve společném projektu

Jsou-li děti, je v rodinném projektu výchova dětí asi tím nejhlavnějším úkolem. Už od malička touží pocítit duchovní jednotu v životě svých rodičů. „Od první chvíle jsou děti neúprosnými svědky života svých rodičů. (...) Takovým způsobem, že cokoliv se v domácnosti děje, má kladný nebo záporný vliv na vaše děti. Snažte se jít jim příkladem, neskrývejte svou zbožnost, chovejte se čistě. (...) Proto musíte mít vnitřní život, bojovat, abyste byli dobrými křesťany.“2

Stejně jak je důležitá strava, oblečení nebo volba školy, je důležitá i výchova v pravidlech, postojích a přesvědčeních, které umožňují plnohodnotný život každého člověka. Život je jednota, a pokud chceme, aby děti měly před sebou jasná kritéria, musí denně pociťovat vzájemnou lásku svých rodičů, to, jak se shodují v důležitých věcech života rodiny. Ale především musí jasným a konkrétním způsobem pocítit, že jsou přijímány takové, jaké jsou. Chování rodičů vůči nim musí být potvrzením jejich existence: jak dobré a krásné je, že jsi tu s námi, že jsi částí naší rodiny!

Pokud žijí děti v ovzduší naplněném pravdou a ne krátkodobými rozmary, bude pro ně snadnější naučit se ovládat, a až přijde čas, budou chtít tento vzor napodobovat. Je jisté, že každé dítě je jiný příběh, který ony samy píšou v průběhu svého dospívání. Ale také je jisté, že v ovzduší plném konfliktů a nestability je vyzrávání mnohem obtížnější. Svatý Josemaría k tomu podotýká: „Trochu s nimi promluv, ať si uvědomí, že by měly jednat jinak, jen tak budou děkovat Bohu.“3

Když děti vidí, že se rodiče mají rádi, mají pocit bezpečí; to jejich charakter posiluje: vyrůstají v pokoji a mají chuť k životu. Pokud si kromě toho rodiče na ně najdou dostatek času, poznají, co znamená odevzdat se druhým, nakazí se láskou svých rodičů a bázeň či neklid se umenší.

Rodina a individualismus

Rodina vzniká vztahem, ve kterém se dva stávají jedním, spojeni svobodně uzavřeným manželským poutem. Láska, aby byla lidská a svobodná, musí za zachování převzatého závazku bojovat, ať už jsou okolnosti jakékoliv.

Tajemství lásky je milovat tak, aby ten druhý byl šťastný. Pokud to tak rodiče dělají, děti se učí lásce přímo u zdroje. Nejde o dva jedinečné projekty, které se později spojí nebo promíchají, ale je to pouze jeden projekt, který obohacuje život obou manželů. Zaměstnání manžela a manželky, prožívané s nadšením, se ve společném projektu umocňuje. Když se myslí při práci na toho druhého, povolání a rodina se navzájem podporují; a takzvané problémy „usmiřování“ mezi prací a rodinou se řeší v souladu s povoláním rodiny.

V manželství se vytváří atmosféra, která brání sobeckému individualismu, a která umožňuje osobní vyzrávání. Zde má specifickou úlohu žena, jak říká papež František: „Matky jsou nejsilnějším lékem proti šíření sobeckého individualismu. Sobecký člověk rád opakuje, 'že se nemůže rozdělit'. Matky se naopak rozdělí, jakmile přijmou dítě, aby ho porodily a zajistily mu růst.“4

Zralá žena a muž umí uvést do praxe, v rámci svého zdravého rozumu, úctu k nezávislosti a osobnosti druhého člověka. A nejen to, oba dva žijí život toho druhého, jakoby to byl jejich vlastní život. V tomto smyslu věta budou „jedno tělo“5 vystihuje vše. Boží příkaz společného života je zamýšlen navždy, znamená úplné a výlučné odevzdání; mohli bychom říci, že se jedná o povolání k opravdové a závazné lásce. Zároveň máme možnost ho odmítnout. Ale svobodně přijmout pozvání toho, kdo je sám Život, je záruka štěstí. „Když muž a žena slaví svátost manželství, Bůh se v nich tak řečeno „zrcadlí“, vtiskuje jim své rysy a nesmazatelný charakter své lásky. Manželství je obrazem lásky Boha k nám. A to je moc krásné! I Bůh je ve skutečnosti sdílení: tři osoby Otce, Syna a Ducha svatého žijí odjakživa a navždy v dokonalé jednotě. A právě to je tajemstvím manželství.“6 Rodina, když se řídí tímto programem, má napodobovat božský život v lásce a v přetékání jeho plodnosti. Individualistický člověk - „svobodný muž“, „svobodná žena“ - je toho pravým opakem. Jestliže chce žít a nechat žít, musí se manželství řídit podle pokynů, které On sám nám na počátku dal, „ploďte a množte se“7.

Bůh je život ve věčném vztahu.8 A chtěl ustanovit s lidmi smlouvu lásky. V manželství „pouto lásky je obrazem a znamením smlouvy Boha s jeho lidem“9. Proto je formální rozchod tak vážná věc, ať už se na to díváme z jakékoliv strany.

Štěstí spočívá v manželské věrnosti. Bůh k nám byl a je věrný, dává nám nepřeberná dobra: na prvním místě samotnou lásku k manželství a k dětem. Když děti dorostou ve věrnosti rodičů, naučí se tajemství štěstí a smyslu života.

Na druhou stranu, společenská budova se staví z cihel, kterými jsou rodiny, a na základech, které ji tvoří, se buduje důvěra všech vůči všem. Není-li věrnost v prostředí rodiny - ani úcta, ani důvěra -, nebude ani ve společnosti.


Mª Á. García

A. Segura

Foto v úvodu: Jiji (cc)


1 Svatý Jan Pavel II., apoštolská exhortace Familiaris consortio, č. 11

2 Svatý Josemaría, poznámky z rodinného setkání, 12-IX-1972

3 Svatý Josemaría, poznámky z rodinného setkání, 24-XI-1972

4 Audience, 7-I-2015

5 Mt 19,6

6 Papež František, Audience, 2-IV-2014

7 Gn 1,28 a 2,24

8 Prv. Svatý Tomáš Akvinský, Summa Theologiae, č. 40, a. 2 a 3

9 Svatý Jan Pavel II., apoštolská exhortace Familiaris consortio, č. 12