Dopis od preláta (14. února 2017)

Dopis preláta shrnuje závěry Generálního kongresu, který se konal letos v lednu.

Pastýřské listy
Opus Dei - Dopis od  preláta (14. února 2017)


Milovaní, ať Ježíš chrání mé dcery a syny.

1. Velmi jsem si přál opět vám napsat, tentokrát poněkud obšírněji. Rád bych vás těmito řádky seznámil se závěry nedávného Generálního kongresu, který se konal v lednu tohoto roku v Římě. Podobně jako don Javier v roce 2010 si i já přeji, abyste vnímali důležitost Díla a duší a cítili odpovědnost za naši malou rodinu, již tvoříme. Jak praví sv. Pavel, přejeme si spolu s celou církví smířit svět s Bohem (srov. Kor 5, 19), což je náročná úloha, na kterou bychom bez milosti Boží sami nestačili.

Naším úkolem je, jak jsem vám napsal slovy sv. Josemaríi ve svém prvním listě poté, co jsem byl zvolen Otcem této malé části církve, abychom zachránili a posvětili naši dobu, abychom chápali a sdíleli touhy ostatních lidí. Vrátím se nyní k oněm zmíněným slovům: „Není pravda, že všichni dnešní lidé – obecně a zcela všichni – jsou uzavřeni nebo lhostejni vůči tomu, co učí křesťanská víra o osudu a životě člověka, není pravda, že současní lidé se zabývají pouze pozemskými záležitostmi a nemají zájem dívat se k nebi. I když se vyskytují jisté ideologie – a osoby, které je propagují –, které jsou zcela uzavřeny vůči čemukoliv, v dnešní době lze pozorovat velké tužby i velké přízemnosti, iluze i zklamání; vyskytují se lidé, kteří sní o novém, spravedlivějším a lidštějším světě, i lidé, kteří, snad zklamáni ztroskotáním svých prvotních ideálů, se uchylují k sobectví a hledají pouze svůj vlastní klid nebo stále setrvávají ve svém omylu.

Všem těmto mužům i ženám, ať jsou kdekoliv, bychom měli ve chvílích jejich nadšení i krizí a porážek zprostředkovat poznání slavnostního prohlášení svatého Petra o letnicích: Ježíš je úhelný kámen a v nikom jiném není spásy, neboť pod nebem není lidem dáno žádné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy (Sk 4,12).“ 1

Všichni s Petrem k Ježíši skrze Marii

2. Papež je pro církev Petrem, který zvěstuje světu Krista a hlásá radost evangelia.2 Generální kongres chtěl na prvním místě potvrdit naše synovské spojení s římským pontifikem a znovu se ztotožnit s modlitbou, kterou nás naučil sv. Josemaría: omnes cum Petro ad Jesum per Maríam.3

Mezi jiným děkujeme papeži Františku za Rok milosrdenství, za příklad zbožnosti a střídmosti, za apoštolský impuls, kterým podněcuje celý svět a za to, jak se snaží být lidem, zvláště těm nejpotřebnějším, nablízku. Jsme mu vděčni také za to, že se v rámci své petrské služby rozhodl blahořečit dona Álvara. Dále chtěl kongres papeži vyjádřit uznání za to, že ve mne potvrdil nástupce sv. Josemaríi, bl. Álvara a dona Javiera v čele Díla a jmenoval mne ještě téhož dne, kdy jsem byl zvolen, prelátem Opus Dei. Již jsem vám psal, že jsem se cítil zmaten a zároveň jsem měl radost z jednoty, kterou nám daruje Duch svatý, nekonečná Láska. Chci žít pouze proto, abych byl každému z vás dobrým Otcem a abych měl i přes svá omezení podíl na milujícím otcovství Božím. Rovněž mne dojalo, že mi papež poslal 1. února dopis, v němž mě povzbuzoval a svěřoval do ochrany Panny Marie.

Budovat na skále

3. Jak odpovědět na tolik milostí, děti moje? Obnovme v sobě přání věrně ztělesňovat a předávat dál ducha Opus Dei tak, jak nám ho odevzdal sv. Josemaría. Posilněme v sobě vědomí Božího synovství v Kristu a buďme rozhodnuti hledat Boha ve své práci a v běžných okolnostech života, abychom byli solí a světlem světa (srov. Mt 5, 13–14). Křesťanské povolání je velkolepé, vede nás k tajemnému sjednocení s vtěleným Slovem, jak jednou odvážně vyjádřil Jan Pavel II. slovy 2. vatikánského koncilu: „Skrze milost obdrženou ve křtu má člověk podíl na věčném rození Otcova Syna, neboť se stává adoptivním dítětem Božím: synem v Synu.“4

4. Don Javier byl dobrým synem Božím a věrným synem sv. Josemaríi. Tato věrnost byla smyslem jeho života. Generální kongres poděkoval Bohu za život a učení toho, kdo byl naším prelátem od roku 1994 do roku 2016, a reagoval také na přání všech věřících prelatury, členů Kněžské společnosti svatého Kříže a spolupracovníků zdůraznit lásku dona Javiera k církvi a k části Božího lidu, jíž je Opus Dei. Don Javier za sebou zanechal bohatý příklad pastorační lásky, která se projevovala ve spojení se Svatým otcem a všemi spolubratry z biskupského sboru, v touze pomáhat duším a v aktivní péči o nemocné a (sociálně) potřebné. Protože vás to jistě potěší, uvedu zde všeobecný názor členů Kongresu a mnohých dalších osob, že by bylo vhodné sesbírat vzpomínky a svědectví o životě a učení dona Javiera.

Kongres také potvrdil dobro, jež působí případy blahořečení a svatořečení věřících Díla v různých zemích, a důležitost šíření soukromé pobožnosti k nim, aby mnoho lidí mohlo objevit Boží lásku a radost křesťanského života uprostřed světa, jak o tom vedle jiných vydali svědectví ct. Izidoro Zorzano a ct. Montserrat Grases. Korunovací zásluh světců korunuje Pán své vlastní dary.5 Skrze svaté vzdáváme poctu třikrát svatému Bohu a obnovujeme touhu po svatosti, tj. po lásce k Bohu a po lásce k druhým v Něm.

5. Administrace center Opus Dei, apoštolát všech apoštolátů, jsou „páteří“ Opus Dei.6 Kongres chtěl znovu zdůraznit rozhodující úlohu práce administrace pro vytváření rodinného prostředí v Díle a pro to, aby ti, kdo navštěvují naše domy, mohli tuto skutečnost viditelně vnímat. Odpovězme na tento dar prosbou, aby Pán požehnal práci administrace hojným počtem povolání, a aby tato činnost byla zářným příkladem hodnoty a důstojnosti domácích prací. Ženy z prelatury budou kontrolovat služby poskytované administracemi podle současných okolností a potřeb, aby administrace i nadále udržovaly domácí rodinné prostředí a vkus, díky nimž je pro nás každé centrum opravdovou Betánií.

6. Kongres projevil vděčnost kustodům (opatrovníkům) dona Javiera za péči, s kterou se mu věnovali, a ocenil též velkou pomoc starších a nemocných věřících, jíž jsou, když radostně a pokorně obětují svá omezení, neboť tak podporují evangelizaci, které se Dílo věnuje na celém světě. K této skryté síle se beze sporu připojuje i svědomitá péče těch, kdo se o ně s láskou a obětavě starají v duchu tradice zděděné po sv. Josemaríovi. Tato tradice je důležitou součástí našeho rodinného ducha. Dcery a synové moji, na tom, jak pečujeme o staré a nemocné, závisí mnohé!

Generální kongres rovněž projevil uznání vašim sestrám a bratřím, kteří v uplynulých letech zahájili apoštolskou práci v nových zemích a opustili svá rodiště, aby pomohli rozvíjet Dílo v jiných částech světa. Jistě si pamatujete, jak často nám don Javier říkal, že nás všude očekává mnoho dobrých lidí.

Aktuální výzvy dobrodružství formace

7. Apoštolský dynamismus, který je plodem Ducha svatého, je udržován intenzivní formační činností, kterou prelatura nabízí svým věřícím a jež je jejím posláním: svět je jedna velká katecheze.7 Kongres chtěl podtrhnout některé prvky této formace s ohledem na současnou situaci. Dovolte, abych je zde uvedl, aby nám síla a světlo milosti v každém správním okrsku prelatury, v každém centru Díla, v každé rodině mých dcer a synů a v každé duši ukázala, co lze ještě udělat a především jak lze zlepšit to, co již děláme.

8. Na prvním místě se uvažovalo o ústřední roli Osoby Ježíše Krista, jehož chceme poznat, přátelit se s ním a milovat ho. Postavit Ježíše do středu našeho života znamená vnořit se hlouběji do kontemplativní modlitby uprostřed světa a pomáhat i ostatním kráčet po cestách kontemplace8; znamená to objevit v novém světle antropologickou a křesťanskou hodnotu různých asketických prostředků a přistupovat k člověku v jeho integritě, jež zahrnuje inteligenci, vůli, srdce a vztahy k ostatním; podporovat vnitřní svobodu, která vede k jednání z lásky, pomáhat druhým přemýšlet, aby dokázali objevit, co po nich Bůh žádá, a uměli na sebe vzít svá rozhodnutí s plnou odpovědností; živit důvěru v Boží milost a tak se vyhýbat voluntarismu a sentimentalismu, vykládat ideál křesťanského života tak, aby nebyl zaměňován s perfekcionismem, učit se žít s vlastní i cizí slabostí a přijímat se všemi důsledky každodenní postoj důvěryplné odevzdanosti založené na Božím synovství.

Naprostou a radostnou odevzdaností se posiluje misijní povaha našeho povolání: jsme povoláni k tomu, abychom se iniciativně a spontánně podíleli na zlepšování světa a kultury naší doby, aby se tak mohly rozvíjet Boží plány s lidstvem: cogitationes cordis eius, projekty jeho srdce, které přetrvávají z generace na generaci (Ž 33 [32] 11).

V tomto smyslu je potřeba pomáhat ostatním, aby si přáli žít se srdcem ponořeným v Bohu a tudíž odpoutáni od materiálních věcí. Svobodně milovat: v tom je smysl našeho ducha chudoby, střídmosti a odpoutanosti, evangelijních aspektů, velmi ceněných v učení papeže Františka.

Naše láska k církvi nás také vede k hledání finančních zdrojů potřebných pro rozvoj apoštolských činností a pro podporu velkého profesionálního nadšení v těch, kteří jsou ještě studenty a mají velkou touhu budovat společnost, i v těch, kteří již vykonávají nějaké povolání. Je důležité, aby v sobě se správným úmyslem pěstovali vznešenou touhu dosáhnout odbornosti a zanechat za sebou stopu. Chtěl bych také povzbudit všechny Numeráře a Numerářky k aktivní a velkodušné ochotě zapojit se v případě potřeby se stejným profesionálním zápalem i do formace a vedení.

9. Toto rozsáhlé panorama nás vede k tomu, abychom obnovili touhu po expanzi – jako v prvních letech Díla –, aby se radost evangelia dostala k mnohým duším a mnozí pocítili přitažlivost Ježíše Krista.9 Náš Otec nám říkával: chceme-li, aby nás bylo víc, buďme lepší.10 Chtěl bych, aby v nás tato úvaha obnovila naléhavou potřebu hledat s pomocí milosti Boží a na základě svobodné a velkorysé odpovědi osob mnoho povolání – ta, která Bůh bude chtít – Numerářů, Přidružených, Supernumerářů a kněží Kněžské společnosti svatého Kříže.

Svoboda a povolání: zde máme dva základní rozměry lidského života, které se vzájemně vyžadují. Máme svobodu milovat Boha, který volá, Boha, který je láska a který do nás lásku vkládá, abychom mohli milovat jeho i ostatní.11 Díky této lásce si plně uvědomujeme své poslání, jímž není apoštolát vykonávaný sporadicky a příležitostně, ale apoštolát vykonávaný soustavně a na základě povolání, chápaném jako ideál našeho života.12 Ideál lásky k Bohu a k ostatním nás vede k pěstování přátelství s mnoha lidmi: my neděláme apoštolát, my jsme apoštolové! Církev tak „vychází“, jak často říká papež, připomínaje nám důležitost něhy, velkodušnosti a osobního kontaktu.

„Dynamika 'vycházení', kterou chce Bůh ve věřících vyvolat,“13 není strategií, ale silou Ducha svatého, nestvořené Lásky. V každém křesťanovi, dítěti Božím, přátelství a láska jedno jsou: božské světlo, které zahřívá.14 Současné podmínky evangelizace vyžadují v daleko větší míře osobní kontakt, souvztažný aspekt, nacházející se v jádru apoštolské činnosti, který svatý Josemaría nalezl v evangeliu. Oprávněně lze říci, děti moje, že největší plod činnosti Opus Dei je ten, který získávají jeho členové osobně, apoštolátem příkladu a věrného přátelství.15

Formovat a přijímat formaci

10. V přípravě a poskytování vzdělávacích prostředků nás povzbuzuje pomyšlení na jejich plodné působení v duších spolu s milostí Boží, jež dává růst (srov. 1 Kor 3, 6). Zcela na první místo je třeba klást nadpřirozené prostředky, kromě toho je však dobře, abychom se snažili hovořit srozumitelně, v pozitivním a povzbudivém duchu s nadějeplnou vizí světa v němž žijeme a který je místem našeho setkávání s Bohem; abychom se snažili o aktivní zapojování účastníků do vzdělávacích prostředků; abychom se snažili ukazovat praktický vliv ducha Opus Dei na rodinný a společenský život a tak se mohla prohlubovat jednota života: autentická křesťanská koherence mezi tím, co si myslíme, co se modlíme a co žijeme (srov. Jan 4, 24; Řím 12, 1; 2Tes 3, 6–15).

11. Pro bratrství a apoštolát přátelství a důvěry mají velký význam některé ctnosti: vedle pokory je to radost a velkorysost, dále je zapotřebí upřímný zájem o druhé v podobě porozumění, ohledu a úcty k odlišným názorům, a k lepšímu nástinu probíraných otázek napomáhá vedení rozhovorů v pozitivním duchu. V konečném důsledku jde o to, abychom byli rozsévači pokoje a radosti,16 jak nás učil náš Otec, a uměli též čestně napravit svou chybu, pakliže jsme místo pokoje rozsévali spíše neshody. Naše centra, domy Přidružených, Supernumerářů a kněží Kněžské společnosti svatého Kříže mají vyzařovat přitažlivé teplo domova (srov. Žl 133 [132] 1; Jan 13, 34–35).

Vzpomínám na klid vyzařující již jen z pouhé přítomnosti dona Álvara, který žil, co nás učil: „Rodinný duch je pro nás něčím tak podstatným, že ho každá má dcera a každý můj syn nosí stále v sobě; je tak mocný, že se ihned šíří kolem nás a přispívá k vytváření ovzduší domova, kdekoliv se nacházíme. Náš život a rodinné povědomí se nezakládá na skutečnosti, že bydlíme pod jednou střechou, ale na duchu synovství a bratrství, jak si to Pán od počátku přál pro své Dílo.“17

12. Prosím Pána, aby se zvlášť pečlivě dbalo na formaci kněží a laiků, kteří se věnují osobnímu duchovnímu vedení, aby se mohli ostatním horlivě věnovat a uměli jim správně pomáhat. S pomocí milosti Boží mají vést lidi k velkorysému přijímání vnuknutí Ducha svatého, který hovoří v hloubi srdce (srov. Mt 10, 20). Dobrý příklad a svědomité plnění pracovních, rodinných a společenských povinností je nezbytně potřeba pro to, abychom pomáhali ostatním kráčet za Pánem. Náš Otec nás naučil, že profesionální prestiž, je-li brána jako skutečná služba, je návnadou rybáře lidí:18 víra osvětluje rozum, dává životu smysl a pomáhá objevit onu novou dimenzi, která vede k životu v Kristu.

13. Je třeba podporovat konkrétními skutky trvalou profesní formaci osob, které jsou zapojené do řízení apoštolských činností. Jedná se o zlepšení jejich schopnosti řídit a vést lidi a týmy. Velká zodpovědnost spočívá v posílení křesťanské identity těchto činností, v kvalitě jejich řízení a ve službě, kterou poskytují společnosti. Kolegialita je umění, které nelze improvizovat: je třeba umět naslouchat, změnit náhled na věc, sdílet názory a vážit si toho nejlepšího, s čím každý člověk může přispět.

V církvi

14. Pro to, aby nová evangelizace přinesla plody, je rozhodující, aby mezi samotnými katolíky bylo společenství. Podporovat vzájemné uznání mezi věřícími a mezi nejrůznějšími existujícími spolky je součástí našeho poslání ve velké rodině dcer a synů Božích: Hlavní apoštolát, který bychom my, křesťané, měli konat, to nejlepší svědectví víry by bylo, kdybychom přispívali k tomu, aby uvnitř církve vládlo ovzduší pravé lásky.19 Proto je třeba v jednotlivých případech vhodným způsobem podporovat vztahy s lidmi z jiných církevních institucí a organizací, řešit případná nedorozumění, modlit se za iniciativy rozvíjené jinými lidmi a uplatňovat kolektivní pokoru.

15. Pomoc poskytovaná kněžím a seminaristům má rovněž velký význam pro dobro církve a společnosti. Přidružení a Supernumeráři Kněžské společnosti svatého Kříže mají plný podíl na povolání do Díla a náleží jim proto prvořadá úloha podněcovat všechny (apoštolské) činnosti, přičemž mají plně respektovat svého vlastního biskupa v kontextu své pastorační služby, vykonávané zpravidla cele a přímo v inkardinované diecézi, již mají stále více milovat.

Všichni věřící Opus Dei jsou povoláni k tomu, aby se modlili za biskupy a kněze ve svém okolí, byli jim na blízku, vážili si jich a v rámci svých možností s nimi spolupracovali, tj. vždy, když to bude slučitelné s posvěcováním jejich práce a rodinnými povinnostmi.

U kněží se nyní omezím na několik papežových slov o zpovědní službě: přijímejme všechny, buďme svědky Boží něhy, ochotni pomáhat přemýšlet, buďme srozumitelní, dostupní, velkorysí. Velkodušným srdcem oslavíme tajemství nekonečného milosrdenství Boha, který odpouští.20

Bude dobré nadále využívat příležitosti k povzbuzování některých věřících prelatury, spolupracovníků a mladých lidí, aby naprosto svobodně a zodpovědně nabízeli svou spolupráci na katechezi, předmanželských kurzech, sociálních činnostech, ve farnostech a na jiných místech, kde to bude potřeba, bude-li se jednat o službu odpovídající jejich sekulárnímu stavu a laické mentalitě a aniž by přitom jakkoli záviseli na autoritě prelatury. Na druhou stranu chci též učinit zvláštní zmínku o řeholnících, kteří jsou pro církev a pro svět velkým dobrem. Kdo nemiluje řeholní stav a neváží si ho, není mi dobrým synem, 21 učil nás náš Otec. Těší mne navíc pomyšlení na mnohé řeholníky a diecézní kněze, jejichž povolání vykvetlo v teple Díla.

Pro lepší službu církvi a pozornější péči o duše Generální kongres doporučil, aby se s tvůrčí fantazií a flexibilitou hledal nejlepší způsob, jak podporovat a koordinovat apoštolské činnosti, např. tím, že se sjednotí některá centra Opus Dei, aby se ušetřila energie a umožnil rodinný život naplněný radostí a láskou; nebo tím, že bude k dispozici více opěrných bodů – vhodně zařízených a flexibilně upravených bytů –, aby se mohly poskytovat vzdělávací prostředky tam, kde se lidé nachází: v srdci města, v oblastech se silnou hustotou zaměstnanosti, v pólech městského růstu, na školách a univerzitách apod.

Nové apoštolské výzvy

16. Generální kongres chtěl navázat na výzvu kongresu z roku 2002, kterou don Javier formuloval následujícím způsobem: podporovat „novou kulturu, novou legislativu, novou módu, které by se shodovaly s důstojností lidské osoby a s jejím zaměřením na slávu Božích dětí v Ježíši Kristu“.22 Všichni věřící prelatury, mládež sv. Rafaela a spolupracovníci se mají považovat za tvůrce této nové kultury, která má překonat současnou relativistickou mentalitu. To na každém jednotlivci vyžaduje důkladnou lidskou, profesní a doktrinální formaci a odhodlanou účast na diskusních fórech, k nimž mají přístup, s otevřeností přístupnou všem.

Rovněž je zapotřebí jisté důvěryhodnosti – jíž lze dosáhnout, bereme-li druhé vážně – a osobního daru jazyků, pěstovaného s přáním neustále ho obnovovat. Podporuje se tak empatie, díky níž nabývá křesťanský pohled na svět na přesvědčivosti, neboť bere ohled i na starosti bližního a neutlačuje ani neupadá do monologu. Úcta k důstojnosti každé lidské osoby, převyšující její chyby, a úcta k obecnému dobru společnosti, klidná a odpovědná práce ve spolupráci s ostatními občany ukazuje krásu a přitažlivost křesťanských ctností v nejrůznějších oblastech společnosti.

17. Pro pochopení komplexnosti určitých sektorů společenského života je zapotřebí pomoc odborníků např. z oblasti používání digitálních informačních a komunikačních technologií, řízení výchovných iniciativ, institucionální komunikace, vytváření a podpory nadačních fondů. Požadavek profesionální kompetence je součástí laické mentality a shoduje se s tužbami kněžské duše zdokonalovat stvoření a spoluvykupovat ho.

Pro podporu nové kultury je nezbytné formovat takové odborníky, kteří by pomocí dobrého úsudku pomáhali nastiňovat – na základě křesťanské antropologie – obzvlášť složité otázky, kterými jsou lidský rod, rovnocennost, výhrada svědomí, náboženská svoboda, svoboda projevu, bioetika, způsoby komunikace atd. Privilegovaným místem pro studium těchto témat jsou univerzity a výzkumná centra.

Dále je třeba obezřetně a směle vypracovat formační plán vhodný pro jednotlivé osoby, počínaje těmi nejmladšími, aby jejich myšlení mělo správné a pevné základy. Bez uzavírání se do čistě obranného postoje je třeba se zabývat shodnými body různých názorových postojů, vést s druhými lidmi dialog, ode všech se učit a důsledně respektovat jejich svobodu, zvláště pak v diskutabilních otázkách.

18. Blahoslavený Pavel VI. pronesl slavnou větu: „Současný člověk raději naslouchá tomu, kdo vydává svědectví, než tomu, kdo učí“ a dále: „Pokud naslouchají tomu, kdo učí, tak proto, že vydává svědectví.“23 V současné kultuře je zapotřebí tváří, které by poselství dodávaly věrohodnost. Je proto třeba nabízet přitažlivá svědectví křesťanského života daného do služby druhým. Vedle formace názorových vůdců je důležité podporovat iniciativy informující o církvi – a v ní o Opus Dei – a to i prostřednictvím sociálních sítí, díky nimž lze účinným způsobem oslovit tisíce lidí. Rozvoj těchto iniciativ závisí na velkorysosti a kreativitě těch, kdo je provozují.

19. Spolu s osobním apoštolátem přátelství a důvěry chtěl Kongres vyjádřit svou plnou podporu korporativním a osobním apoštolským činnostem. Jejich apoštolská plodnost je ověřena celistvostí formace, kterou poskytují: učí, vychovávají, otevírají pro službu druhým. Je třeba, aby tyto činnosti umožňovaly navazovat vztah s větším počtem lidí, které by pozvolna přibližovaly k pokladům křesťanské víry osvobozující od strachu a smutku. Aby se tato víra vtělila do běžného života, je zapotřebí formačních prostředků přizpůsobených rodinám, školákům, univerzitním studentům atd. To vyžaduje motivování lidí a jejich dobrou průpravu.

20. Evangelizace a rozvoj společnosti podporovaný apoštolskou činností umožňují, aby vznikala nová výchovná centra, v nichž by bylo možné poskytovat lidskou a křesťanskou formaci rodičům a jejich dětem od nejútlejšího věku. Je-li vznik těchto center podřízen legislativě, která nedovoluje nebo komplikuje možnost být korporativní či osobní činností, lze přesto vytvořit podmínky umožňující přijímání duchovní péče poskytované kněžími prelatury.

Důležitost rodiny

21. Papež ve své druhé encyklice učí: „V rodině se vyvíjejí první návyky lásky k životu a péči o něj, jako např. správné používání věcí, pořádek a čistota, úcta k místnímu ekosystému a ochrana všech tvorů. Rodina je místem integrální formace, kde se rozvíjejí různé a niterně navzájem související aspekty osobního zrání.“24 Dozráváme postupem času a s pohledem upřeným s nadějí vpřed: je potřeba podporovat v rodinách hluboký smysl pro ctnost naděje.

Bude potřeba prostudovat praktický způsob rozvoje předmanželské přípravy, podpory vzájemné lásky manželů a křesťanského života v rodinách, podpory svátostného života prarodičů, rodičů i dětí, především častou zpověď. Kristus objímá člověka v každém věku, nikdo není neužitečný ani zbytečný.

Kongres oceňuje činnost studijních skupin zabývajících se výchovnou, společenskou a ekonomickou úlohou rodiny s cílem vytvořit ve veřejném mínění ovzduší nakloněné početným rodinám. Bude třeba posílit péči o ty skupiny, které jsou již ve spojení s různými prostředky apoštolátu (školky, školy, kluby, univerzity, koleje).

Rodinné poradenství, které velmi podporoval don Javier, je nadále prioritou, neboť účinně přispívá k upevňování vzájemné lásky manželů a jejich otevřenosti životu. Napomáhá k tomu, aby přirozená rodina ústila v radost rodiny coby křesťanského duchovního prostoru. Díky mnohým iniciativám je navazován kontakt se stále větším počtem mladých rodin a probíhá bohatá formační činnost. Velkému počtu lidí se tak odhaluje krása svátostného manželství, obrazu spojení Krista s církví (srov. Ef 5, 32), a spolu se svátostí vstupuje do domovů pokoj a radost Ducha svatého. Ve vzájemné lásce rodičů, v liturgii a ve společenství církve „nás On miluje, dává nám spatřovat a zakoušet svou lásku a na základě toho, že Bůh nás miluje jako „první“, se může jako odpověď rodit láska také v nás.“25

22. Kongres chtěl poukázat na pole apoštolátu, které má v posledních letech velký význam: přispívat k prohlubování víry a k formaci velkého počtu imigrantů pocházejících z tradičně katolických zemí (např. Filipínců, Jihoameričanů, Poláků atd.) a lidsky je formovat. Kromě toho, že jim tato formace pomůže rozvinout vlastní identitu, učiní z nich v hostitelské zemi skutečný kvas evangelizace (srov. Lk 13, 20). Několik desítek kostelů po celém světě, které jsou svěřené biskupům a kněžím inkardinovaným v prelatuře, může tuto činnost účinně podporovat a řídit se přitom pastoračními plány diecézních ordinářů, jimž podléhají.

Dílo v našich rukách

23. Podněcování (apoštolských) činností není jen úkolem Numerářů a Přidružených, je rovněž dobré dát velkou odpovědnost i Supernumerářům a Supernumerářkám a pomáhat jim. Mají považovat Dílo za své, jako za jedno ze svých dětí. Jak při jedné příležitosti řekl náš Otec, „společně setřeme mnohou slzu, mnohé obohatíme, přineseme mnoho pokoje, zabráníme četným střetům a bojům, dosáhneme toho, že si lidé budou hledět do očí s křesťanskou ušlechtilostí a bez nenávisti“.26 Je důležité, aby mé děti Supernumeráři s plným nasazením spolupracovali na činnostech sv. Rafaela, jejichž bezprostředním cílem je poskytování celkové formace.27 Je zcela normální a někde dokonce i běžné, že Supernumeráři iniciují a vedou mládežnické kluby a jiné výchovné iniciativy.

V důsledku správně pochopené formace, bez neohebnosti a přepínání se a je-li to moudré a vhodné, spolupracují Supernumeráři s Bohem na zrodu povolání Numerářů a Přidružených; s ohledem na tuto možnou perspektivu se zvláště modlí za své děti a s maximálním ohledem na jejich osobní svobodu nechávají vše v Božích rukách.

V apoštolských činnostech sv. Gabriela by bylo dobré zvýšit na různých místech počet Supernumerářů starajících se o skupinu a těch, kteří poskytují pravidelné osobní duchovní vedení, více se o ně opírat v péči o účastníky duchovních cvičení, povzbuzovat a podněcovat apoštolát v místech, kde ještě není centrum, snažit se o aktivnější účast Přidružených a Supernumerářů v pracovních skupinách a týmech zabývajících se konkrétními apoštolskými iniciativami. Pro usnadnění formace by měli mít k dispozici vhodné materiály v různých jazycích.

Apoštolát mezi mládeží

24. Generální kongres upozornil na důležitost činností sv. Rafaela, zřítelnice našich očí.28 Doporučuje upřednostňovat obecná i zvláštní opatření napomáhající rozvoji práce s mladými lidmi všeho druhu, díky nimž by se s pomocí Boží podporovala mnohá povolání mladých Numerářů a Přidružených. Všichni věřící prelatury a členové Kněžské společnosti svatého Kříže ať uvažují o tom, jak mohou spolupracovat – modlitbou, umrtvováním a činností – na tom, aby počet mladých lidí rostl.

V činnostech sv. Rafaela je jasnou prioritou formace chlapců a dívek, pomáhat jim stát se dušemi modlitby,29 praktickým způsobem je učit, jak hovořit s Bohem a jak mu naslouchat. Rovněž je důležité, aby objevili lidskou i nadpřirozenou hodnotu opravdového přátelství a důležitost studia, četby a profesní kvalifikace pro službu církvi a společnosti. Mezi ctnostmi, které je třeba pěstovat u mladých lidí, chtěl Kongres zmínit sílu, pevnost, umírněnost (např. v rozumném a střídmém používání technologií) a vše, co rozvíjí ducha služby. Je důležité pomáhat mladým lidem vysvětlovat svou víru a vyvozovat z ní praktické důsledky pro následování Pána v rodině, mezi přáteli a na sociálních sítích.

25. Je hezké pomáhat mladým lidem a jejich rodičům, aby objevili a vážili si poutavosti naprosté odevzdanosti Pánu s nerozděleným srdcem, a ukazovat jim též krásu povolání k utváření křesťanské rodiny. V centrech sv. Rafaela, kde se provádí apoštolská činnost s univerzitními studenty, by bylo zapotřebí věnovat se rozličným aspektům snoubenectví a manželství a používat k tomu různé prostředky, např. svědectví Supernumerářů a Supernumerářek, kurzy manželského poradenství pro svobodné, konference nebo promítání, četbu ověřených a užitečných knih. Naléhavá potřeba svědectví velkého počtu křesťanských rodin nás pobízí k tomu, abychom byli u počátků tohoto povolání, ještě před zásnubami, a měli opravdovou úctu a pevnou víru v evangelizační poslání křesťanské rodiny, „společenství víry, naděje a lásky“.30

26. Pokračujme s nadšením v apoštolských činnostech mezi univerzitními studenty a mladými svobodnými či čerstvě sezdanými pracujícími lidmi a využijme přitom formaci, jíž se tisícům z nich dostalo díky mnoha apoštolským iniciativám, zvláště ve školách, klubech a centrech sv. Rafaela. V tomto smyslu by bylo vhodné zprofesionalizovat asociace bývalých studentů, iniciativně a kreativně pracovat, rozvíjet poutavé návrhy, jež by umožnily následně s nimi být v kontaktu skrze činnosti sv. Gabriela a podporovat spolupráci mnohých z nich v podobě spolupracovnictví.

27. U formačních prostředků sv. Rafaela a sv. Gabriela je zapotřebí podněcovat skutky duchovního a tělesného milosrdenství a tak následovat stálé učení církve, zkušenost sv. Josemaríi a příklad a slova papeže Františka. Osobní činnosti a iniciativy spojené se solidaritou, službou potřebným a se společenskou odpovědností nejsou něčím přidaným ani okrajovým, jsou to činnosti, které se nachází v samém jádru evangelia. Hlubší studium sociální nauky církve, např. formou kurzů a konferencí, pomůže zvláště v souvislosti s větší společenskou nerovností.

28. Univerzity, které jsou provozovány jako apoštolská činnost, mají nadále podporovat výzkum s mezinárodním rozsahem a vytvářet prostředí pro spolupráci se světově uznávanými učenci. Tato práce napomůže k rozvoji vědeckých paradigmat a koncepčních modelů odpovídajících křesťanskému pohledu na lidskou osobu s přesvědčením, že společnost potřebuje tyto perspektivy pro to, aby mohla podporovat společenský mír a spravedlnost. Tento postoj všeobecné služby se má přirozeně projevovat i v přátelském vztahu ke kolegům z jiných univerzit.

Některé priority

29. Kromě blížícího se zahájení stálého apoštolátu prelatury v nových zemích chce Kongres zaměřit šíření apoštolátu na místa, kde se již pracuje, a která mají velký vliv na budoucí utváření společnosti, neboť se v těchto místech nachází mezinárodní orgány nebo centra intelektuálního vedení.

Kongres vybízí, aby se pro dobro církve a duší pokračovalo v publikování a rozšiřování kompletního díla sv. Josemaríi a tomu odpovídající historické investigativní práci. Konkrétně navrhuje šířeji rozvinout z různých úhlů pohledu (mezi jiným akademického, teologického, sociologického a duchovního) ústřední aspekt poselství sv. Josemaríi, tj. práce Božích dětí jako osy svatosti a přirozeného prostředí pro apoštolát, jež sebou nese mnoho důsledků pro církev a společnost.

30. Již se blížím ke konci. Po přečtení předchozích stránek se možná zeptáte, jaké priority nám mezi tolika závěry, k nimž Kongres došel, v tomto historickém okamžiku světa, církve a Díla Pán předkládá? Odpověď je nasnadě: na prvním místě dbát s citlivostí zamilovaných lidí na spojení s Bohem vycházející z kontemplování Ježíše Krista, tváře Otcova milosrdenství. Vždy bude platit program sv. Josemaríi: Hledej Krista, nalezni Krista, miluj Krista.31 Apoštolská činnost Díla je a vždy má být překypováním našeho vnitřního života. Dcery a synové moji, je čas, abychom se vydali hlouběji po cestách kontemplace uprostřed světa.

31. Církev před dvěma desetiletími upřela svou mateřskou pozornost na dvě priority: na rodinu a mládež. Také my jako malá částečka církve chceme sdílet starost posledních papežů, aby rodina stále věrněji odpovídala láskyplným plánům, které pro ni Bůh vytyčil. Je také naší povinností pomáhat mladým lidem, aby se jejich sny o lásce a službě měnily v radostnou skutečnost. Závěry Kongresu nacházejí v doprovázení rodiny a mládeže silnou stránku, z níž lze vyvodit mnohé praktické uplatnění pro naši každodenní apoštolskou činnost.

Spolu s těmito prioritami bych chtěl zdůraznit, že je nutně potřeba, abychom všichni rozšířili svá srdce – prosíme Pána, aby utvořil naše srdce podle srdce svého –, aby se do něj vešly všechny potřeby, bolesti a utrpení lidí naší doby, především těch nejslabších. V současném světě má chudoba různé tváře: tvář nemocných a starých, se kterými je zacházeno lhostejně, tvář samoty, kterou zakouší mnozí opuštění lidé, tvář dramatu uprchlíků a bídy, v níž žije velká část lidstva, mnohdy v důsledku do nebe volající nespravedlnosti. Nic z toho nám nemá být lhostejné. Vím, že všechny mé děti zapojí svou „fantazii lásky32, aby přinesli balsám Boží něhy všem našim bratřím, kteří jsou v nouzi: „Chudí — říkal onen náš přítel — jsou mou nejlepší duchovní knihou a hlavní pohnutkou mých modliteb. Bolí mě oni a Kristus mě bolí s nimi. A protože mě bolí, chápu, že ho miluji a že je miluji.“33

32. Kongres chtěl svěřit závěry, které jsem vám právě sdělil, výslovně do rukou Panny Marie. Pouze jejím mateřským prostřednictvím budeme schopni pokračovat v úchvatném poslání, které nám je jako učedníkům Ježíše Krista svěřeno. Ona je tou Mater pulchrae dilectionis, Matkou čisté lásky (srov. Sír 24, 24), jejíž liturgický svátek slavíme v našem prelaturním kalendáři dnes, 14. února.34 V tento den v roce 1930 zjevil Bůh sv. Josemaríovi povolání žen do Opus Dei a v roce 1943 i místo kněží. Tak byla zdůrazněna jednota Díla, jednota neorganizované organizace,35 především však jednota rodící se z lásky, z pozornosti vůči druhým, kteří jsou dětmi té, jež je Matkou Boží a Matkou naší.36

Při dnešním děkovném zpěvu Te Deum před slavnostně vystaveným Pánem v monstranci jsem myslel na vás. Společenství, jednota, důvěra: Slovo, Chléb, Láska.37 Uvažoval jsem o tom, že Ježíš Kristus, ukrytý v Chlebu a Slově, má přijít na konci času a prosil jsem ho, aby nám přišel na pomoc, a všechny jsem vás svěřil do jeho milosrdenství.

33. Dcery a synové moji, pokud se někdo v tomto tak krásném a zároveň nepokojném světě cítí někdy sám, nechť ví, že Otec se za něj modlí, doopravdy ho doprovází skrze společenství svatých a chová ho ve svém srdci. Rád si zde připomínám, co se zpívá při liturgické slavnosti Uvedení Páně do chrámu, kterou jsme slavili 2. února. Liturgie říká, že se zdálo, jakoby Simeon držel Ježíše v náručí, ale že ve skutečnosti tomu bylo naopak: „Senex Puerum portabat, Puer autem senem regebat“.38 Stařec nesl dítě, bylo to však dítě, které podepíralo a vedlo starce. Tak nás podepírá Bůh, byť občas cítíme jen tíhu duší; tak nás podepírá skrze požehnané společenství svatých.39

Per singulos dies, benedicimus te, den za dnem tě velebíme, Pane, s celou církví: „každý den“, jak rád říkával don Javier, věrný syn sv. Josemaríi a bl. Álvara. Říkám věrný syn, neboť se dennodenně usilovně snažil nechat vést Boží láskou. Pozvedám svou duši k třikrát svatému Bohu a ruku v ruce s Pannou Marií, Matkou bezmezně se darující lásky, ho prosím: dej Pane, ať s vírou ve tvou lásku žijeme každý den se stále novou láskou v radostné naději.

S velkou láskou vám žehná

váš Otec

Fernando

Řím, 14. února 2017









1 Sv. Josemaría, Jít s Kristem, č. 132.

2 Srov. František, Ap. exhort. Evangelii gaudium, 24-XI-2013, íncipit.

3 Sv. Josemaría, Cesta, č. 833.

4 Sv. Jan Pavel II., Homílie, 23-III-1980. Srov. 2. vatikánský koncil, past. konst. Gaudium et spes, č. 22.

5 Srov. Římský misál, Preface I o svatých.

6 Don Javier, Dopis, 28-XI-2002, č. 18, in: Rodinné dopisy V, č. 125. Srov. Instrucción, 31-V-1936, č. 66.

7 Sv. Josemaría, Poznámky z rodinného setkání, 6-II-1967, in: Noticias 1967, s. 84 (AGP, knihovna, P02).

8 Sv. Josemaría, Boží přátelé, č. 67.

9Sv. Josemaría, Poznámky z rozjímání, 1-IV-1962 (AGP, knihovna, P09, s. 46).

10 Sv. Josemaría, Instrucción, 8-XII-1941, pozn. 122.

11 Srov. Sv. Josemaría, Výheň, č. 270.

12 Sv. Josemaría, Instrucción, květen 1935/14-IX-1950, č. 15.

13 František, ap. exhort. Evangelii gaudium, 24-XI-2013, č. 20.

14 Sv. Josemaría, Výheň, č. 565.



15 Sv. Josemaría, Dopis 11-III-1940, č. 55.

16 Sv. Josemaría, Jít s Kristem, č. 30.

17 Bl. Álvaro, Dopis, 1-XII-1985, in: Rodinné dopisy I, č. 204.

18 Sv. Josemaría, Cesta, č. 372.



19 Sv. Josemaría, Boží přátelé, č. 226.

20 Srov. František, srov. ap. list Misericordia et misera, 20-XI-2016, č. 10.

21 Sv. Josemaría, Instrucción, květen 1935/14-IX-1950, pozn. 5.

22Don Javier, Dopis, 28-XI-2002, č. 11, in: Rodinné dopisy V, č. 118.



23 Bl. Pavel VI., ap. exhort. Evangelii nuntiandi, 8-XII-1975, č. 41.

24 František, enc. Laudato si, 24-V-2015, č. 213.

25 Benedikt XVI., enc. Deus caritas est, 25-XII-2005, č. 17; srov. 1 Jn 4, 10.

26 Sv. Josemaría, Poznámky z rodinného setkání, 18-VI-1974, in: Katecheze v Americe" (1974) sv. I, s. 549 (AGP, knihovna, P04).

27 Sv. Josemaría, Dopis 24-X-1942, č. 3.

28 Tamtéž, č. 70.

29 Tamtéž, č. 5.

30 Katechismus katolické církve, č. 2204.

31 Sv. Josemaría, Cesta, č. 382.

32 Sv. Jan Pavel II., ap. list Novo millennio ineunte, 6-I-2001, č. 50.

33 Sv. Josemaría, Brázda, č. 827.

34 Srov. Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, dekret 626/12/L, 10-XI-2012.

35 Sv. Josemaría, Rozhovory, č. 19.

36 Sv. Josemaría, Výheň, č. 11.

37 Sv. Josemaría, Cesta, č. 535.

38 Denní modlitba církve, předvečer slavnosti Uvedení Páně do chrámu, antifona ad Magníficat.

39 Sv. Josemaría, Brázda, č. 56.

Copyright © Prelatura Svatého kříže a Opus Dei