Dopis od preláta (červen 2015)

Prelát pokračuje ve svých úvahách nad životem v rodině. Tento měsíc se zaměřuje na materiální dobra domova a vytváření takového rodinného prostředí, kde je možný „autentický dialog v kontemplaci“.

Pastýřské listy
Opus Dei - Dopis od preláta (červen 2015)

Nejdražší, ať mi Ježíš chrání mé dcery a mé syny!

Dostávám vaše dopisy, ve kterých mi vyprávíte tolik „skvělých věcí“, také mluvíte o vašich poutích, k nimž se připojuji každý den, a při tom, jak si pročítám konkrétní detaily, vás doprovázím při návštěvách Matky Boží a Matky naší.

S nesmírnou radostí a vděčností Bohu a přesvaté Panně se na pěti kontinentech poprvé slavila liturgická památka blahoslaveného Álvara del Portillo. A za několik týdnů se shromáždíme s velikým množstvím lidí na celém světě při svátku svatého Josemaríi. Uplynulo čtyřicet let od onoho 26. června 1975, kdy byl náš zakladatel Bohem povolán, aby se radoval v jeho slávě. Kolik dober nám od té doby získal! Navíc se naplnila jeho slova: z nebe vám budu pomáhat víc.

Mezi obdrženými dobry bych se chtěl pozastavit u jedné skutečnosti, která už od začátku v Opus Dei vyvstala a která se nyní dotýká duše každého: předávat prostředí domova této malé rodiny, velmi početné v lůně Církve. Modlit se více v tomto mariánském roce za instituci rodiny nás vede k tomu, abychom uvažovali nad některými znaky, které jsou jí vlastní a které září odleskem prostředí svatého domu Ježíše, Marie a Josefa, neboť k této rodině patříme, jak říkal náš milovaný Otec. Myslel tím centra Díla a všechny křesťanské domovy.

Pán nás vyvolil k tomu, abychom v sobě nosili Boží lásku, radost ze služby, a speciálně toužili po tom, setkávat se s ním mezi zdmi domova nebo pracoviště každého z nás. Tam mají každý den z našich srdcí vycházet mnohá děkování. Nutnost pečovat o materiální detaily a o ty, které se týkají našeho prostředí, našeho domova, z lásky k Bohu a k bližnímu, toto utváří autentický kontemplativní dialog. Když zdokonalujeme tyto jednotlivé maličkosti, budujeme tím Církev, Opus Dei i vlastní domov.

Pozemský život sv. Josemaríi je plný láskyplného vyučování o tom, že máme stále šířit svaté ovzduší nazaretského domu. Přenesme se do různých okamžiků životní odpovědi našeho Otce. Bůh si přál, aby se prvním lekcím křesťanského života, oné starosti o to, s radostí druhým sloužit, naučil v soužití se svými rodiči a sourozenci. Byli to Dědeček s Babičkou, kdo jej jako první naučili křesťanskému způsobu chování, velmi důležitému základu k harmonickému a nenásilnému rozvoji lidské a křesťanské osobnosti dětí, dospívajících a mladých.

Když mu Bůh vnukl Opus Dei, náš Otec ve všem vyhověl. Později, v první rezidenci v ulici Ferraz, s pomocí několika mála svých synů toho prvního období, pracoval na tom, aby vytvořil radostné rodinné klima uprostřed naprostého nedostatku prostředků, a snil o světovém rozměru Díla s tímtéž rodinným tónem, který máme upevnit na každém místě.

Později, během výstavby centrálního sídla Díla, za podpory dona Álvara, říkal, že tyto zdi vypadají, že jsou z kamene, ale jsou z lásky, protože natolik hojné byly modlitby, oběti, práce a zájem o dobré dokončení těchto budov také s myšlenkou na lidi, kteří měli přijít v budoucích letech. Jeho příklad a slova na toto téma byly tou nejlepší školou pro všechny, a zvláště pro ženy z Díla, které se, jak šel čas, věnovaly administraci center.

Náš Otec poukazoval na velký společenský význam domácích prací, mající značný přesah pro apoštolskou práci Opus Dei. Všechny naše apoštoláty by šly ke dnu, kdyby tyto mé dcery nevykonávaly administraci způsobem tak vědeckým, s tak nadpřirozeným smyslem, s takovou radostí, s takovým zápalem umělců, kteří vědí, že slouží Bohu a že Bůh na ně hledí nadšený, do nich zamilovaný1. Naše vděčnost směřuje také k Babičce a k Tetě Carmen, vždyť jejich spolupráce byla rozhodující při pomoci prvním ženám z Opus Dei. Odsud se jako jiskra, která zapálí všecko, tento způsob rozšířil na tisíce a tisíce domovů v pěti kontinentech.

Odvažuji se tvrdit, že z velké části ta smutná krize, kterou dnes společnost trpí, má svoje kořeny v zanedbávání domova. Jestliže táta, máma a děti budou s větší pozorností pečovat o domov, s radostí přijímat zodpovědnost za různé činnosti, vzrostla by tím lidská úroveň, šířila by se upřímná láska, kterou nám Kristus přišel přinést, a vyvarovali bychom se mnohým příčinám konfliktů.

Nikdo se nemá považovat za vyňatého z této spolupráce, tento úkol připadá na všechny. Otcové rodin, i když mají mnoho profesních povinností, na sebe mají brát odpovědnost i za tuto záležitost, která je pro jejich blízké tak velikou oporou. Ať nezapomínají – napsal sv. Josemaría –, že tajemství manželského štěstí spočívá v každodennosti, nikoli ve snech. Je v nalézání skryté radosti z příchodu domů; v láskyplném jednání s dětmi; v každodenní práci, na níž se podílí celá rodina; v dobré náladě tváří v tvář potížím, jimž je třeba čelit se sportovním duchem; ve využívání veškerého pokroku, který nám civilizace přináší k vytvoření příjemného domova, jednoduššího života, účinnější formace.2

Synové a dcery, tak jak postupně rostou, mají rovněž brát vážně svou službu v domácnosti. Tímto způsobem se učí brát na sebe starost o rodinu, dozrávají ve sdílení svých obětí, rostou v doceňování svých darů.3 Na druhou stranu bratrství v rodině zazáří zvláště tehdy, když si všimneme péče, trpělivosti a lásky, jakými jsou zahrnováni nejslabší bratříček nebo sestřička, kteří jsou nemocní nebo nositelé zdravotního postižení. Sourozenců, kteří se takto svým bratrům a sestrám věnují, je na celém světě velmi mnoho, ale možná si dostatečně nevážíme jejich velkorysosti.4

Nemohu nezmínit, že Bohu vzdávám díky za pečlivost, s kterou se moje dcery a moji synové starají o nemocné. Je na každém, aby dokázal v modlitbu přetvářet materiální detaily, které již pak nejsou jen materiální. Být s Ježíšem, vidět Ježíše v lidech, v trpících, to se má stát postupně „přirozeným“, se silným propojením – jak říkal náš Otec – toho, co je nadpřirozené, s tím, co je přirozené, jednotou života.

Nepovolme v každodenní touze spatřovat v každém centru, v každé domácnosti prodloužení nazaretského domova, pomoc a oporu tisíce a miliónů duší, a to i tehdy, když jsme unavení. Možná nás může mylně napadnout myšlenka: pořád to samé, Pane ... A přece to není to samé. Je to sice to, co vždycky, ale s větší láskou.

Důvěřujme v Pána: Ježíši, bez tebe nemůžeme ani nechceme vynaložit své dny; nic nám není vzdálenější než necenit si tvých třiceti let v Nazaretě; a také prací našeho Otce, který zaváděl administraci v první rezidenci; musí nás pohánět touha přikládat nadpřirozený i lidský význam této činnosti a každému z úkolů, z kterých se skládá.

Dobro, které můžeme předávat lidem i tím, co zdánlivě vypadá nedůležitě, je velmi veliké. Zaprvé proto, že hodinu za hodinou se Pán nachází velice nablízku: jde s námi a my máme jít s ním. A kromě toho nezapomínejme, že dokonalost, s níž plníme povinnosti všedních služeb, ovlivňuje Církev a Dílo, nyní i do budoucna, prostřednictvím společenství svatých.

Přenášejme se s radostí a často do Nazareta, na místo, kde přebývali Ježíš, Maria a Josef. Uprostřed těch zdí, v přátelství s lidmi onoho kraje, v rozhovorech, ... silné pouto pojilo nebe a zemi; totéž máme vytvářet tam, kde bydlíme a pracujeme. Všechno nás má pobízet k intenzivnímu dialogu s Pánem a ke spolupráci na tom – prostřednictvím každé činnosti –, aby ostatní lidé cestou obyčejného života kráčeli s radostí a pokojem.

Není málo těch, kteří když sledují práci administrace anebo mír, který obvykle panuje v domovech věřících z Díla, myslí si, a tak to i říkají: tady je Bůh. Nic skutečnějšího. Uchovávejme si stále bdělé vědomí, že Bůh počítá s naší obnovenou zodpovědností, a to i ve chvílích, kdy jsme trochu sešlí nebo dokonce vyčerpaní. Tehdy řekněme znovu: Pane, obětuji ti tuto únavu, protože se chci více opírat o tebe a lépe sloužit druhým.

Ježíš, Maria a Josef dokázali využít svých rozličných činností, i těch nejdrobnějších, k lásce, která přinášela příjemnou, radostnou chuť domova do toho ubohého příbytku, ve kterém žili. Příbytku chudého, a přece bohatého díky intenzitě nadpřirozeného i lidského přínosu těch tří. Tak si máme počínat také my, se smyslem pro zodpovědnost, a pak oněch dvacet čtyři hodin dne, dobře prožitých v přítomnosti Boží, přiblíží zemi k nebi a přinesou nebe na zem.

Nebudu vám příliš připomínat další svátky měsíce června: Božího Těla, Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, Neposkvrněného Srdce Panny Marie,… Připravte je dobře, spojeni se sv. Josemaríou. Pokračujme v modlitbě za papeže a jeho spolupracovníky; blížící se slavnost svatých Petra a Pavla nám nabízí vhodnou příležitost tuto modlitbu zintenzivnit. A kráčejte pevně spojeni s mými úmysly; já – s Boží pomocí – kráčím po vašem břehu.

S velikou radostí se teď vrátím k uplynulým dnům kněžského svěcení: byly to dny intenzívní jednoty a všichni účastníci jinými slovy vyjadřovali jednomyslně: quam bonum et quam iucúndum habitáre fratres in unum!5, tedy, jak úžasné je tvořit rodinu!

Se vší láskou vám žehná



váš Otec

+ Javier



Řím, 1. června 2015.

1 Sv. Josemaría, Poznámky z rodinného setkání, 25-V-1974.

2 Sv. Josemaría, Rozhovory s mons. Escrivou de Balaguer, č. 91.

3 Papež František, Promluva při generální audienci, 11-II-2015.

4 Papež František, Promluva při generální audienci, 18-II-2015.

5 Žl 132(133), 1.