Dopis od preláta (listopad 2015)

Křesťanský pohled na smrt je nejlepším protilékem na celkem ospraveditelnou obavu, která může doprovázet tento nepoznaný přechod, jenž „nevyhnutelně přijde“ (svatý Josemaría).

Pastýřské listy
Opus Dei - Dopis od preláta (listopad 2015)

Nejdražší, ať mi Ježíš chrání mé dcery a mé syny!

Mám velikou radost z jáhenského svěcení skupiny vašich bratří, které se uskutečnilo včera v bazilice sv. Evžena. Jak se budou věnovat apoštolským aktivitám Prelatury, která je živou částí mystického Kristova Těla, budou tito moji synové z celé duše sloužit Církvi, která tolik potřebuje posvátné služebníky bojující o to, aby byli svatí, učení, radostní a sportovci v duchovním životě, jak si přál sv. Josemaría. Prosme Boha neúnavně, aby nikdy po celém světě nescházel tento dar svatých bohoslovců a kněží v diecézích.

Počátek tohoto měsíce nám připomíná pravdu, tak útěšnou, o společenství svatých. Dneska zvlášť myslíme na ty věřící, kteří už se radují z Nejsvětější Trojice v nebi, a zítra budou v našich modlitbách hlavně věřící zesnulí, kteří se ještě očišťují v očistci a se kterými máme navázat hluboké přátelství.

Vzpomínám si na zbožnost, s jakou tento den prožíval náš Otec, který toužil, aby – též díky odpustkům, které nabízí Církev – tyto požehnané duše obdržely úplné prominutí časných trestů za hříchy, a tak mohly dojít do blažené přítomnosti Boží. Tolik mu ležel na srdci tento projev milosrdenství, lásky, že stanovil, aby se v Opus Dei často sloužila mše svatá a nabízela svatá přijímání a modlitba růžence za věčné odpočinutí jeho dcer a jeho synů, našich rodičů a sourozenců, zemřelých spolupracovníků a všech, kteří už opustili tento svět. Buďme velkorysí v získávání těchto odpustků a přidávejme ze své strany to, co se nám zdá vhodné; především obětování perfektně dokončené práce, s radostným duchem modlitby a pokání.

Velmi namístě se zdá být doporučení svatého Pavla: cotídie mórior1, denně umírám hříchu, abych vstal s Kristem Ježíšem. Sv. Josemaría, který tuto apoštolovu radu přijímal za svou, nás vyzýval, abychom často rozjímali o konci svého pozemského života ve snaze připravit se co nejlépe na setkání s Bohem. Smrt je skutečnost, která se vztahuje na všechny, bez výjimky; mnozí se jí bojí a dělají všechno možné, aby na ni zapomněli. Tak by tomu nemělo být u křesťana, který žije v souladu se svou vírou. Ty „ostatní“ smrt zastavuje a děsí. Nás smrt – Život – povzbuzuje a podněcuje. Pro ně to je konec, pro nás začátek2.

Navzdory tomu na nás tento krok někdy působí dramaticky, obzvláště když se dostaví nečekaně nebo když se týká osob, které byly ještě mladé a měly před sebou budoucnost plnou možností. Svatý Otec k tomu říká, že v takových případech pro mnohé lidi je smrt jako černá díra, která se otevře v životě rodiny a na kterou nedokážeme dát žádné vysvětlení3.

Nesmíme ale zapomínat, že jak praví Písmo svaté, Bůh neučinil smrt a nelibuje si, když hynou živí 4. Člověk byl stvořený se smrtelnou přirozeností, ale božská moudrost a všemohoucnost jej určila k nesmrtelnosti, kdyby naši prarodiče milovali a věrně poslouchali božské příkazy. Nechali se podvést pokušitelem a výsledek máme před očima: tak jako skrze jednoho člověka přišel do světa hřích a skrze hřích smrt (…), tak přešla smrt na všechny lidi, protože všichni zhřešili 5.

V této souvislosti pomáhají a velmi utěšují četné úvahy našeho Otce, který mimo jiné napsal: smrt přijde nevyhnutelně. A proto, jak nabubřelou marnivostí je soustředit svou existenci na tento život! Podívej, jak tolik lidí trpí. Jedni proto, že život končí a je bolí ho opustit; druzí proto, že život trvá a omrzel je… V žádném případě není ospravedlnitelné pomýleně považovat naše pozemské putování za cíl.

Je třeba vystoupit z této logiky a zakotvit v jiné: v té věčné. Chce to úplnou změnu: vyprázdnit se od sebe sama, od svých sobeckých motivů, které jsou pomíjivé, a znovu se narodit v Kristu, který je věčný6.

Jedině pohled víry zaměřený na Ježíše Krista ukřižovaného nám umožní zahlédnout toto tajemství, které má v sobě více útěchy než smutku. Katechismus katolické církve učí, že «díky Kristu má křesťanská smrt kladný smysl. „Pro mě život je Kristus a smrt ziskem“ (Flp 1,21). „Tohle je jisté: Když jsme s ním umřeli, budeme s ním také žít“ (2 Tim 2,11). Podstatně nové je na křesťanské smrti toto: Křtem již křesťan svátostně „zemřel s Kristem“, aby žil novým životem; umíráme-li v Kristově milosti, tělesná smrt dovršuje toto „zemřít s Kristem“ a zakončuje tak přivtělení k němu v jeho vykupitelském úkonu»7. Ačkoliv není úplně přesná, má v sobě velký kus pravdy odpověď, kterou vyslovila matka jednoho našeho bratra v okamžiku své smrti: Jak by mě Pán nepřijal, když já jsem ho přijímala roky a roky každý den ve svatém přijímání?

Jistota víry, společně s nadějí a láskou, má schopnost odstranit onen závoj smutku a obav, se kterými se nezřídka uvažuje o posledním kroku pozemské existence; a co víc, jak to zvlášť jasně ukazují pozemské životy světců, ve víře je možné přijmout smrt s pokojem, protože se jde vstříc Pánu. Neměj strach ze smrti. – Přijmi ji, od této chvíle, velkoryse…, kdy Bůh bude chtít…, jak Bůh bude chtít…, kde Bůh bude chtít. – Nepochybuj: přijde ve chvíli, na místě a způsobem, které budou nejvhodnější…, seslaná tvým Otcem-Bohem. – Buď vítána naše sestra smrt!8.

Takové úvahy patří tradičně ke křesťanské nauce a jednání. Nepředpokládají cosi negativního ani nemají v úmyslu vzbuzovat iracionální neklid, ale svatou synovskou bázeň plnou důvěry v Boha. Obsahují nadpřirozený i lidský realismus, s jasnými náznaky toho, že křesťanská moudrost, pocházející z víry, dodává duši klid a důvěru.

Náš Otec nás učil vyvozovat praktické důsledky z rozjímání o té chvíli a o posledních věcech obecně. Nepohlížejme proto na tyto věci moc nezúčastněně, říkal při jedné příležitosti skupině svých mladých synů. Já nechci, aby nikdo z vás zemřel. Nech je, Pane, ještě si je neber, vždyť jsou tak mladí a tady dole máš tak málo nástrojů! Doufám, že Pán mě vyslyší… Ale může přijít v jakékoli chvíli9. A uzavíral: Jak objektivní vědomí plyne z přemýšlení o smrti! Jak dobrá je to pomoc k tomu, abychom zkrotili rebelství vůle a pýchu rozumu! Miluj ji a řekni Pánovi s důvěrou: jak Ty chceš, kdy Ty chceš, kde Ty chceš10.

Skutečnost smrti bývá evidentně tvrdší, když zasáhne lidi pro nás zvlášť milované: rodiče, děti, manželku či manžela, sourozence… Přesto však, s Boží milostí, ve světle vzkříšeného Pána, který neopouští nikoho z těch, které mu Otec svěřil, můžeme odejmout smrti její „bodec“, jak řekl apoštol Pavel (1 Kor 15,55); můžeme jí zabránit, aby otrávila náš život, zmařila naše city a uvrhla nás do nejtemnější prázdnoty11. Nic není jistější než to, že Pán nás chce mít u sebe, abychom se radovali z patření na něho a jeho svaté přítomnosti. Rozdmýcháváme tuto naději každý den? Modlíme se se zbožností – jako náš Otec – ono vultum tuum, Dómine, requíram12, budu hledat, Pane, tvou tvář?

Jestliže víra v křesťanské rodině zapustila hluboké kořeny, tyto chvíle, které jsou provázeny bolestí, se promění – a opravdu se to tak děje často – v příležitost posilnit pouta, která vzájemně spojují různé členy rodiny. V této víře se můžeme těšit navzájem a vědět, že Pán přemohl smrt jednou provždy. Naši drazí nezmizeli do temnot nicoty: naděje nás ujišťuje, že jsou v dobrých a mocných rukou Božích. Láska je silnější než smrt. Cestou je proto dávat lásce růst a upevňovat ji. A láska nás bude střežit až do dne, kdy bude každá slza setřena a nebude už smrt ani zármutek, nářek ani bolest (Zj 21,4)13.

Tento křesťanský pohled je pravým lékem proti strachu, který nás přepadá, když zakoušíme pomíjivost pozemské existence. Zároveň ale není nic logičtějšího – jak jsem už řekl – než že nás smrt našich milovaných bolí a že pláčeme nad jejich odchodem. Také Ježíš Kristus plakal nad smrtí Lazara, tolik milovaného přítele, předtím, než ho vzkřísil. Ale bez přehánění, protože pro důsledného křesťana zemřít znamená jít na svatbu. Tak se vyjadřoval sv. Josemaría, který říkal: až nám bude řečeno: ecce spónsus venit, exíte óbviam ei (Mt 25, 6) – vstávej, přichází ženich, On tě přichází hledat –, poprosíme o přímluvu Panu Marii. Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné, nyní… A v hodině smrti uvidíš! Jaký budeš mít v hodině smrti úsměv! Žádná tvář zkřivená strachem, protože zde bude Mariina náruč, aby tě přijala14.

Náš Otec, když si Pán povolal k sobě některou z jeho dcer nebo některého z jeho synů v mladém věku, synovsky protestoval a zakoušel hlubokou bolest; ačkoliv následně přijímal Boží vůli, která ví, co je pro nás opravdu vhodné. Fiat, adimpleátur…, modlil se. Ať se stane, ať se naplní, ať je chválena a věčně vyvyšována nade vše nejspravedlivější a nejmilejší vůle Boží! Amen. Amen15. A docházel pokoje.

Všechny tyto úvahy mají jít vždy ruku v ruce s myšlenkou, že božská všemohoucnost nás navrátí k životu: vita mutátur, non tóllitur16, život se mění, neztrácí se. Jistota vědomí, že jsme Bohu nablízku, nám spolu s veškerou pomocí, kterou nám udílí naše Matka Církev v oněch posledních chvílích, pomůže uvažovat takto: Pane, věřím, že vstanu z mrtvých; věřím, že mé tělo se opět spojí s mou duší, aby s tebou navěky kralovalo: díky tvým nekonečným zásluhám, díky přímluvě tvé Matky, díky lásce, kterou jsi ke mně vždy choval17.

Dcery a synové moji, snažme se předávat tuto radost a tuto jistotu víry. Modleme se denně za lidi, kteří budou svou duši odevzdávat Pánu, aby se otevřeli přehojné milosti, kterou Bůh, na přímluvu své přesvaté Matky, udílí v oněch chvílích. A pokračujme v modlitbě za svatost všech domovů na zemi, aby závěry nedávné synody pomohly následovat s plnou věrností plány spásy, které Pán vepsal do samotného jádra manželství a rodiny.

Přál bych si, abyste se pozastavili nad moudrostí svaté Církve, která slavnost Všech svatých spojila se dnem, bezprostředně následujícím, který je věnován památce všech věrných zemřelých: vychutnejte nebeskou radost, která prostupuje liturgií tohoto měsíce a celého roku.

Se vší láskou vám žehná


váš Otec

+ Javier


Řím, 1. listopadu 2015.

¨

P. S. Během několika dní půjdu na Kliniku Navarrské univerzity podstoupit operaci. Budu pevně spojený s vámi se všemi a doufám, že mě podepřete silou své modlitby.

1 1 Kor 15,31.

2Sv. Josemaría, Cesta, č. 738.

3Papež František, Promluva při generální audienci, 17-VI-2015.

4Mdr 1,13.

5Řím 5,12.

6Sv. Josemaría, Brázda, č. 879.

7Katechismus katolické církve, č. 1010.

8Sv. Josemaría, Cesta, č. 739.

9Sv. Josemaría, Poznámky z rozjímání, 13-XII-1948.

10 Tamtéž.

11 Papež František, Promluva při generální audienci, 17-VI-2015.

12 Srv. Žl 26 (27),8.

13Papež František, Promluva při generální audienci, 17-VI-2015.

14Sv. Josemaría, Poznámky z rodinného setkání, 23-VI-1974.

15 Sv. Josemaría, Výheň, č. 769.

16Římský misál, Preface ke mším za zemřelé I.

17Sv. Josemaría, Poznámky z rozjímání, 13-XII-1948.