Dopis od Preláta (duben 2007)

Dopis o Svatém týdnu a výročí zvolení papeže od biskupa Javiera Echevarríi věřícím Prelatury Opus Dei.

Pastýřské listy

Milovaní, ať Ježíš chrání mé dcery a syny!

Dnes začal Svatý týden, který je nejdůležitější v celém roce, protože si v něm připomínáme ústřední události naší spásy. Kéž by ho každý osobně prožil – či spíše v něm ožil – následujíce Ježíše na všech místech, která nám předkládá liturgie. Spolu se sv. Josemarií prosím Boha o milost, abychom se nechali do hloubky ohromit těmito tajemstvími.

V prvních dnech, slavnostním vstupem Pána do Jeruzaléma počínaje, se zdá být snadné kráčet vedle Ježíše na jeho častých cestách z Betánie do Jeruzaléma a z Jeruzaléma do Betánie. Vezměme si evangelium a ponořme se do jeho scén, abychom ho mohli ve všem velmi zblízka sledovat.

Zastavte se a rozjímejte nad hodinami, které strávil v chrámu, kde se snažil přitáhnout zákoníky a farizeje, kteří již v oné chvíli jen plánovali, jak se ho zbavit. Avšak Ježíš nehledí na zdánlivý neúspěch své výzvy k obrácení: až do posledního okamžiku – jak vidíme ve scénách z Golgoty – čeká, že se duše otevře milosti a dostane se jí tak spásy. Učí nás, abychom vytrvali v osobním apoštolátu, i když se někdy může zdát, že již neexistuje řešení. Plody přijdou vždy.

Právě před svým umučením vyslovuje Pán jedno podobenství, v němž se výjimečným způsobem odráží touha po duších, jež ho stravuje: podobenství o králi, který vystrojil svatbu svému synu a poslal služebníky, aby přivedli pozvané na svatbu, ale oni nechtěli jít[1]. Lze si představit touhu milovaného Srdce Ježíšova při pronášení těchto slov. Vždy nás překvapuje jeho naléhavost: hostinu jsem uchystal, býčci a krmný dobytek je poražen, všechno je připraveno; pojďte na svatbu![2].

Také dnes se často stává to samé. Pokud se doopravdy budeme snažit připodobnit se Kristu, být alter Christus, ipse Christus, není nic logičtějšího, než – jak opakoval náš Otec – že se Ježíšův život tím či oním způsobem bude opakovat v tom našem. Scéna jako z podobenství o svatební hostině: jedni mají strach, druzí jsou zaneprázdněni, další ... Povídačky, hloupé výmluvy. Zpěčují se. A jak končí? Zhnusení, zmatení, bez chuti k ničemu, znudění, zahořklí. Přitom je tak snadné přijmout božské pozvání, které se nám vlastně nabízí, a žít vesele a šťastně! [3].

Naše reakce, podobně jako reakce svatého Josemaríi, má být neochabovat a naopak se snažit zvětšit apoštolské úsilí s pevným přesvědčením, že se přes odpor lidí žádná námaha neztratí. Současně vedle vytrvalosti v modlitbě, umrtvování a činnosti prosme Pána, aby se smiloval nade všemi lidmi a aby je znovu a znovu s touhou dobrého krále hledal a oni se do něj zamilovali[4]. Zamítněme skleslost nebo falešnou myšlenku, že jsme lepší než druzí, protože kdyby mně a tobě nepřekřížil cestu, kde bychom byli?

Trvejme konkrétně na apoštolátu zpovědi. Minulý rok v tyto dny připomínal svatý Otec, že pro plodnější oslavu Velikonoc žádá církev věřící, aby přistoupili v těchto dnech ke svátosti smíření, která je pro všechny jakousi smrtí a zmrtvýchvstáním (...). Nechme se usmířit Kristem – dodal svatý Otec – abychom plněji vychutnali radost, kterou nám předává svým zmrtvýchvstáním. Odpuštění, které nám dává Kristus ve svátosti smíření je pramenem vnitřního i vnějšího míru a činí z nás apoštoly míru ve světě, ve kterém bohužel pokračuje rozdělení, utrpení a drama nespravedlnosti[5].

Ve druhé polovině týdne budeme slavit Velikonoční Triduum, srdce liturgického roku. Ponořme se do hloubky liturgických obřadů těchto dní. Na Zelený čtvrtek, během mše in Cena Domini, děkujeme Ježíši za ustanovení eucharistie a kněžství a za jejich zachování až do konce časů. Doprovázejme ho ve svatostáncích – Božím hrobě – kde bude uložena Nejsvětější svátost až do odpoledne Velkého pátku v upomínku na dobu opuštěnosti, kterou strávil Ježíš    nejprve na Olivové hoře a poté během zinscenovaného procesu oné bolestné a přesmutné noci. Buďte si jisti, že naše bdění u svatostánku jistým způsobem poskytlo Ježíši, Bohu a skutečnému člověku, v těch přehořkých hodinách útěchu.

Jan Pavel II. – kterému církev a Dílo tolik dluží – byl vášnivým milovníkem svátostného Ježíše: svatostánek ho přitahoval a vyzýval nás, abychom k němu často přicházeli. Jeho příchod do nebe před dvěma lety musel být stejně rychlý, jako když na svých apoštolských cestách a návštěvách objevil nějaký svatostánek.

Na Velký pátek – připomínce Pánovy smrti – kromě příkladného postu a zdrženlivosti předepsaných pro tento den připomínejme a umožňujme také ostatním, aby tak činili. Hledejme velkoryse malá umrtvování a obětujme je jako zadostiučinění za hříchy vlastní i cizí a jako prosbu o milost, aby se tisíce a tisíce duší rozhodly následovat zblízka Ježíše Krista. Nemějme strach z kříže, děti moje, ani z pomluv těch, kteří se farizejsky pohoršují nad tím, když vidí, jak se my křesťané s láskou držíme tohoto svatého dřeva, na kterém za nás náš Pán položil svůj život a vysvobodil nás k věčnému životu. Až do které míry milujeme oběť? Přemáhají nás lidské ohledy?

Na Bílou sobotu si připomínáme Ježíšovo uložení do hrobu; setrvejme velmi blízko Panny Marie, apoštolů a svatých žen, které ho doprovázely. Oni tehdy nevěděli, že za hodinami temnoty se rozední nový den vzkříšení. My to nyní víme. Naplňme se optimismem a nadějí.

Po svatém Triduu začíná velikonoční doba, představující budoucí život, který očekáváme od Boha, a který již nyní můžeme okoušet v naději, zvláště proto, že se nám ve svaté eucharistii nabízí záruka a ukázka slíbeného věčného blaženství. Myslíme často na nebe, zvláště, když se objeví nějaké protivenství, abychom zase ihned získali nadpřirozený klid a radost? Chodíme pravidelně ke svatostánku, abychom byli s Ježíšem a živili náš teologický život? První křesťané zobrazovali ctnost naděje pomocí kotvy; znamenalo to, že dál, za světskými záležitostmi pozemské existence, je naše jistota založena na Ježíši Kristu, který pronikl do nebe a sedí navždy živý po pravici Otce se svým Nejsvětějším lidstvím, aby se za nás přimlouval[6].

Kristus žije. Tato velká pravda dává smysl naší víře. Ježíš, který zemřel na kříži, vstal z mrtvých, zvítězil nad smrtí, nad vládou tmy, bolesti a úzkosti, píše Sv. Josemaría. A pokračuje: Kristus žije. Ježíš je Emanuel: Bůh s námi. Jeho vzkříšení nám dává poznat, že Bůh neopouští své věrné. Může zapomenout žena na své nemluvně, není jí líto plodu vlastního těla? I kdyby ona zapomněla, já přece na tebe nezapomenu ( Iz 49,14-15). A Bůh svůj slib splnil[7].

Ve svém nedávném post-synodálním apoštolském listě Sacramentum caritatis, připomíná papež Benedikt XVI. mimo jiné, že zvláště v eucharistické liturgii se nám dává okoušet eschatologické naplnění, k němuž směřuje celé lidstvo i stvoření (srov. Řím 8,19). Člověk byl stvořen pro věčné a opravdové štěstí, které může dát pouze láska Boží (...). Tímto posledním cílem je ve skutečnosti Kristus Pán, vítěz nad hříchem a nad smrtí, který se nám zvláštním způsobem zpřítomňuje při slavení eucharistie. Tak už nyní máme skrze víru účast na plnosti vzkříšeného života, i když jsme na tomto světě zatím ještě jako „cizinci a přistěhovalci“(srov. 1. Petr2,11). Eucharistická hostina zjevující svou silně eschatologickou dimenzi přichází na pomoc naší svobodě na cestě[8].

Ježíš je neviditelný, ale skutečný společník, který je vždy vedle nás a očekává nás ve svatostánku, kde nám projevuje svou blízkost. Jak by se asi změnily naše dny, kdybychom stále jednali s jistotou – plnou víry, naděje a lásky – která povzbuzovala svatého Josemaríi? Utíkejme se s důvěrou k jeho přímluvě, aby nás pohnul k tomu, abychom byli opravdovými lidmi eucharistie. Následujícího 23. dubna, o výročí jeho prvního svatého přijímání, se nám k tomu nabízí výborná příležitost. Naučme se říkat každý den „Pane, miluji tě“, a snažme se dokázat to i skutky.

Modleme se hodně za papeže: za jeho osobu a úmysly. Tíha, která doléhá na jeho ramena, je velmi veliká. Boží prozřetelnost počítá s těmito modlitbami a oběťmi, aby ho posílila a dodala účinnosti jeho slovům. 16. dubna oslaví své osmdesáté narozeniny a 19. dubna je druhé výročí jeho zvolení. Děkujme Bohu za dar, který věnoval církvi v osobě Benedikta XVI.

Všichni si vzpomínáme, jak papež při inaugurační mši svého pontifikátu prosil křesťany o pomoc v modlitbě. A v roce 2006 při oslavě prvního roku svého pontifikátu poznamenal: stále více se přesvědčuji o tom, že sám ze sebe bych tento úkol, toto poslání nemohl plnit. Avšak cítím také, jak mi ho pomáháte plnit. Takto jsem s vámi v silném spojení a společně můžeme pokračovat v poslání Pána (...). Ze srdce děkuji všem, kteří mne různými způsoby zblízka doprovázejí, anebo mne sledují duchovně zdálky svou   láskou a modlitbou. Prosím každého, aby mne i nadále podporoval a prosil Pána, abych byl jemný a silný pastýř jeho církve[9].

Zpytujme se v přítomnosti Boží, jak vypadá naše jednota s papežem: jednota v modlitbě, v mysli a předsevzetích. Modlíme se hodně každý den za úmysly Svatého Otce? Obětujeme sebezápory a odříkání, které nás něco stojí? Vedeme jiné k tomu, aby se modlili a obětovali za římského biskupa chvíle práce a malá umrtvování? Šíříme jeho učení – které je učením Krista – a bráníme je, když je napadáno ve veřejném mínění anebo při soukromých rozhovorech?

S velkou láskou vám žehná

váš Otec

+ Javier

Řím, 1. dubna 2007. 

-------------------------------------------------------

[1] Mt 22, 2-3.

[2] Tamtéž, 4.

[3] Svatý Josemaría, Brázda, č. 67.

[4] Svatý Josemaría, Poznámky z kázání, 17.10.1965.

[5] Benedikt XVI., Projev při generální audienci, 12.4.2006.

[6] Srov. Žid 4, 14; 7, 25.

[7] Svatý Josemaría, Jít s Kristem, č. 102.

[8] Benedikt XVI., Apošt. post-synodální exhortace Sacramentum caritatis, 22.2.2007, č.30.

[9] Benedikt XVI., Projev při generální audienci, 19.4.2006.