Osobní prelatura

Z právního hlediska je Opus Dei osobní prelaturou katolické církve. Prelaturám, jež mají hierarchickou strukturu, jsou svěřené zvláštní pastorační potřeby.

Osobní prelatura

V právním systému katolické církve byla právní podoba osobní prelatury předjímána již na II. Vatikánském koncilu. Koncilní dekret Presbyterorum ordinis (O službě a životě kněží, 7. 12. 1965) v článku 10 stanovil, že pro „vytvoření speciálních pastoračních děl ve prospěch různých společenských vrstev na územní, národní nebo i světové úrovni“ se mohou v budoucnu zřídit mezi jiným „zvláštní diecéze nebo osobní prelatury“.

OSOBNÍ PRELATURY

Koncil si předsevzal, že vytvoří novou právní entitu, která díky své flexibilitě významně přispěje k šíření evangelijního poselství a křesťanského způsobu života: církevní organizace tak reagovala na požadavky svého vlastního poslání, které v dějinách lidstva stále přetrvává.

Většina existujících církevních provincií jsou územní, protože se vytvářejí na základě vazby bydliště věřících k určitému území. To je typický případ diecéze.

Jindy se nicméně příslušnost věřících církevní provincie nestanovuje na základě bydliště, ale na základě hledisek jiných, např. zaměstnání, ritu, podmínek imigrantů, konvencí vytvořených jurisdikční autoritou atd. Je to např. případ vojenských ordinariátů a osobních prelatur.

Osobní prelatury - předvídaných, jak už bylo řečeno, II. Vatikánským koncilem - jsou instituce, v jejichž čele je ordinář (prelát, který může být biskupem, je jmenovaný papežem a řídí prelaturu s mocí řídící neboli jurisdikční). Spolu s prelátem tu je kněžstvo tvořené světskými kněžími, a věřící laici, muži a ženy.

Osobní prelatury jsou proto instituce, které patří do hierarchické struktury církve, tj. jsou jedním ze způsobu, jak církev organizovat, aby naplnila ty cíle, které ji Kristus svěřil. Zároveň patří jejich věřící nadále do místní církve nebo diecéze, kde mají své bydliště.

Opus Dei ustanovil Jan Pavel II. jako osobní prelaturu s mezinárodní působností apoštolskou konstitucí Ut sit 28. listopadu 1982.

Opus Dei ustanovil Jan Pavel II. jako osobní prelaturu s mezinárodní působností apoštolskou konstitucí Ut sit 28. listopadu 1982.

Z výše uvedených charakteristik se osobní prelatury kromě jiného obecně odlišují od náboženských institutů a od zasvěceného života a také od hnutí a asociací věřících. Kanonické právo říká, že každá osobní prelatura se řídí všeobecným církevním právem a svými vlastními stanovami.

PRELATURA OPUS DEI

Před zřízením prelatury bylo Opus Dei organická jednotka složená z laiků a kněží, kteří spolupracují na pastoračním a apoštolském úkolu s mezinárodní působností. Tento konkrétní pastorační úkol spočívá v šíření ideálu svatosti uprostřed světa, v zaměstnání, a to za daných podmínek každého jednotlivého člena.

Pavel VI. a jeho nástupci rozhodli, aby se prostudovala možnost dát Opus Dei právní uspořádání, které je adekvátní jeho povaze. Ve světle koncilních dokumentů mělo být toto uspořádání osobní prelaturou.

Práce, na kterých se podílely společně Svatý stolec a Opus Dei, byly zahájené v roce 1969. Dokončeny byly v roce 1981 a následně uveřejnil Svatý stolec oznámení, v němž informoval více než dva tisíce biskupů diecézí, v nichž Opus Dei působilo, že mohou podávat v této záležitosti své připomínky.

V dalším kroku povýšil Jan Pavel II. prostřednictvím apoštolské konstituce Ut Sit 28. listopadu 1982 Opus Dei na osobní prelaturu s mezinárodním dosahem. Účinnost konstituce byla dnem 19. března 1983. V tomto dokumentu vyhlásil římský papež Stanovy, které jsou zvláštním papežským zákonem prelatury Opus Dei. Tyto Stanovy jsou tytéž, které před lety připravil zakladatel, pouze s nutnými úpravami souvisejícími s novou legislativou.

VZTAH K DIECÉZÍM

Prelatura Opus Dei je jurisdikční struktura patřící do pastorační a hierarchické organizace církve. Má svou vlastní autonomii a řádnou jurisdikci na uskutečňování svého poslání ve službě celé církvi, podobně jako diecéze, územní prelatury, vikariáty, vojenské ordinariáty atd.

Proto je bezprostředně a přímo podřízena papeži prostřednictvím Kongregace pro biskupy. Pravomoc preláta se aplikuje tam, kde se jedná o specifické poslání prelatury:

a) Věřící laici prelatury podléhají pravomoci preláta ve všem, co se týká plnění zvláštních závazků - asketických, formačních, apoštolských -, ke kterým se zavázali, když formálně deklarovali začlenění do prelatury.

Věřící laici Opus Dei jsou nadále věřícími diecéze, ve které mají bydliště, a nadále podléhají pravomoci diecézního biskupa v těch samých věcech jako ostatní pokřtění.

Tyto závazky svou povahou nezasahují do pravomoci diecézního biskupa. Současně věřící laici Opus Dei jsou nadále věřícími diecéze v níž bydlí, a proto jsou stále pod pravomocí biskupa této diecéze stejným způsobem a v týchž záležitostech jako ostatní pokřtění se stejnými právy.

Současně věřící laici Opus Dei jsou nadále věřícími diecéze v níž bydlí, a proto jsou stále pod pravomocí biskupa této diecéze stejným způsobem a v týchž záležitostech jako ostatní pokřtění se stejnými právy.

b) V souladu s ustanoveními všeobecného zákona církve a zvláštního práva Opus Dei patří jáhni a kněží inkardinovaní do prelatury do světského duchovenstva a jsou zcela pod pravomocí preláta.

Mají podporovat bratrské vztahy se členy diecézního duchovenstva a pečlivě zachovávat všeobecnou kázeň kléru. Mají právo volit a být voleni, když se volí kněžská rada diecéze.

Rovněž biskupové diecéze mohou s předchozím souhlasem preláta nebo jeho vikáře pověřit kněze prelatury úkoly nebo církevními úřady (faráři, soudci, atd.), z nichž se budou zodpovídat pouze diecéznímu biskupovi a které budou vykonávat podle jeho direktiv.

Stanovy Opus Dei (kniha IV, kapitola V) stanoví kritéria vymezující harmonické vztahy mezi prelaturou a diecézemi, na jejichž území uskutečňuje prelatura své specifické poslání. Do těchto vztahů patří například:

a) Bez předchozího souhlasu diecézního biskupa se nezahájí práce Opus Dei ani se kanonicky nezřídí centrum prelatury.

b) Má-li se zřídit kostel prelatury nebo se má prelatuře svěřit kostel už v diecézi existující - nebo kde je to vhodné farnost, sjedná se mezi diecézním biskupem a prelátem nebo regionálním vikářem smlouva. V těchto kostelech se zachovávají všeobecné směrnice diecéze pro kostely vedené sekulárním duchovenstvem.

c) Představení regionu prelatury pravidelně informují a udržují normální vztahy s biskupy diecéze, kde prelatura uskutečňuje své pastorační a apoštolské poslání. A také s biskupy, kteří zastávají řídící funkce v biskupských konferencích, a s jejich odpovídajícími orgány.

PRÁVNÍ NORMY, KTERÝMI SE ŘÍDÍ OPUS DEI

a) Normy všeobecného práva

1. Opus Dei jako osobní prelatura se řídí normami obecného práva církve platného pro dané církevní území. Kromě toho Kodex kanonického práva z roku 1983 obsahuje základní normy, jež regulují v článcích 294-297 osobní prelatury. U Svatého stolce je prelatura, jakož i další hierarchické struktury - diecéze, prelatury, ordinariáty atd. -, podřízena Kongregaci pro biskupy.

b) Normy partikulárního práva pocházející od římského papeže

1. Opus Dei bylo povýšeno na osobní prelaturu s mezinárodní působností Janem Pavlem II. apoštolskou konstitucí Ut sit 28. listopadu 1982.

2. Podle apoštolské konstituce Ut sit se Opus Dei řídí také vlastními Stanovami, které se nazývají Kodex partikulárního práva Opus Dei. Stanovy byly schválené Janem Pavlem II. prostřednictvím této konstituce.

3. Prelaturu Opus Dei tvoří prelát, vlastní kněžstvo a věřící laici (ženy a muži). Věřící Díla, v souladu s partikulárním právem, jsou podřízeni prelátovi v těch věcech, jež se týkají specifických úkolů prelatury. Jako všichni katoličtí laici naplňují pokyny biskupa diecéze, do které patří.

4. Kněží, kteří jsou součástí kněžstva prelatury, jsou plně podřízeni prelátovi, který stanovuje jejich pastorační povinnosti, jež v každém případě vykonávají ve společenství s biskupem a pastorační radou. Prelatura je odpovědná za jejich ekonomickou soběstačnost.

c) Partikulární právní normy preláta a vykonávání řídící moci

1. Pravomoc preláta se týká třech oblastí řídící moci, které jsou zmíněné v kánonu č. 135: legislativní moc - moc vydávat zákony a všeobecné dekrety ve věcech své kompetence -, výkonná moc a soudní moc.

2. Prelát má moc vyhlašovat normy, které rozvíjejí partikulární právo prelatury. Rovněž vykonává výkonnou nebo administrativní moc: zpravodaj Boletín Romana vydává každý půlrok nařízení preláta a také přehled jeho každodenních aktivit. Soudní moc se vykonává prostřednictvím tribunálu zřízeného v souladu s církevními normami.