O Opus Dei - Posvěcování všedního dne

Zprávy

Obsah

1. Všeobecný popis a historie:

- Co je to Opus Dei?

- Zakladatel a historie.

2. Církevní právní forma.

3. Členové:

- Rozličná realizace jednoho a téhož povolání

- Začlenění a vztah

- Různorodost osobních poměrů

- Svoboda v zaměstnání

4. Apoštolát.

5. Spiritualita:

- Úsilí o svatost uprostřed tohoto světa.

- Posvěcování obyčejné práce.

- Duch svobody.

- Život v modlitbě a v jednotě s Bohem.

6. Spisy zakladatele.

7. Bibliografie.

1. VŠEOBECNÝ POPIS A HISTORIE Co je to Opus Dei?

Opus Dei -Dílo Boží- je osobní prelatura katolické církve. Plný název zní Prelatura svatého kříže a Opus Dei. Jako hlavní ůkol a cíl si Opus Dei vytýčilo obeznámit lidi všech společenských vrstev, žijící v nejrůznějších životních podmínkách, se skutečností, že křesťané jsou všeobecně povoláni ke svatosti, a tedy i k apoštolátu. Dějištěm snahy a uskutečňování tohoto poslání je obyčejná a normální každodenní práce všedního dne. Opus Dei poskytuje svým členům duchovní vzdělání a duchovní pomoc v té míře, v jaké ji potřebují, aby v každodenním životě -nezávisle na jeho uspořádání- žili v osobní svobodě a odpovědnosti, tak, jak má žít křesťan, který svou víru bere vážně.

Zakladatel a historie

2. Října 1928 založil mladý španělský kněz Josemaría Escrivá de Balaguer Opus Dei a o 16 měsíců později, 14. Února 1930, jeho ženskou větev. Opus Dei se rozrůstalo v prvních letech stejně jako i později díky osobnímu apoštolátu, který zakladatel prováděl. Shromažďoval kolem sebe přátele, kteří se také "nakazili" jeho láskyplnou péčí o spoluobčany. I když "Dílo", jak se Opus Dei zkráceně nazývá, zapouštělo kořeny nejprve ve studentském prostředí, a pak v dělnických čtvrtích Madridu, přece jen se brzy rozšířilo do ostatních společenských vrstev a postupně i do jiných měst země. Již v roce 1935 plánoval zakladatel rozšíření svého apoštolského působení do rancie. Ale španělská občanská a potom II. světová válka to zpočátku znemožnily. V roce 1940 mohlo Opus Dei začít působit v Portugalsku. Brzy po skončení II. světové války zahajuje svou práci v Anglii, Itálii, Francii, Irsku, USA a Mexiku.

Josemaría Escrivá de Balaguer se v roce 1946 přestěhoval do Říma, kde zřídil ůstředí Opus Dei. Jeho šíření pokračuje nepřetržitě od r.1950. Centra vznikají v Německu, Nizozemí, Argentině, Kanadě, Venezuele a v ostatních západoevropských a amerických zemích, následuje Japonsko, Filipíny, Nigérie, Austrálie, Keňa, Zaire, Pobřeží slonoviny, Hongkong, Švédsko. V roce 1983 čítá Opus Dei více než 73.000 členů z 87 zemí.

Zakladatel zemřel 26.6.1975 v Římě. Již za svého života získal pověst svatosti a už 12.5.1981 mohl být v Římě zahájen proces o jeho blahořečení: papeže o ně požádalo 69 kardinálů a 1.300 biskupů. Za prvního nástupce zakladatele byl 15.9.1975 zvolen msgr. Alvaro del Portillo, který žil 40 let po boku zakladatele jako jeho nejbližší důvěrník a spolupracovník, po desetiletí byl generálním tajemníkem Opus Dei. Do 28.11.1982 vedl Opus Dei jako jeho generální prezident, od té doby jako papežem jmenovaný prelát nově zřízené osobní prelatury.

Opus Dei je vzhledem k svému apoštolskému poslání zcela univerzálně zaměřeno. Šest let po jeho založení napsal v roce 1934 Josemaría Escrivá: "Je zapotřebí zdůraznit, že nejsem žádným dobovým jevem v historii církve a křesťanství. Opus Dei nevzniklo jen proto, aby pomáhalo ve specifických nouzových situacích určité země nebo určité epochy. Ježíš chce mít své Dílo od prvního okamžiku naprosto celosvětové, naprosto katolické.

Opus Dei se těšilo od svého založení podpoře a přízni církevní hierarchie. Od roku 1943 postupně získávalo všechny potřebné aprobace ze strany Svatého stolce, až konečně v roce 1982 mu zřízení osobní prelatury Janem Pavlem II. přineslo odpovídající církevně-právní formu, o niž usiloval zakladatel.

V zakládací listině prelatury, apoštolské konstituci "Ut sit", říká papež Jan Pavel II.: "S velikou nadějí věnuje církev svou mateřskou péči a pozornost Opus Dei, které založil na základě Božího vnuknutí 2.10.1928 v Madridě sluha Boží Josemaría Escrivá de Balaguer, aby bylo energickým a ůčinným nástrojem pověření církve ke spáse života na zemi.

2. CÍRKEVNĚ-PRAVNÍ FORMA

Opus Dei je personální prelatura mezinárodního rozsahu, ústřední sídlo se nachází v Římě. Sestává z preláta, duchovenstva prelatury -v současné době více než 1.000 kněží- a laiků, kteří na základě Božího povolání dobrovolně vstoupili do prelatury. Aby mohli požádat o členství, musejí dovršit 18. rok života. Vždy po roce je třeba žádost obnovit, teprve po 5 letech (nejdříve od 23 let) mohou získat definitivní členství v Díle. Klérus přivtělený k prelatuře pochází z řad laiků-příslušníků Opus Dei. Laikové se věnují plnění výše uvedených cílý prelatury na základě některých přiměřených závazký, charakteristických pro jejich křesťanský život, které mají povahu svobodně uzavřeného smluvního vztahu -vztahu, který však v žádném případě nezmění nic na jejich postavení v církvi jako normálních věřících křesťaný.

O tom se v prohlášení Kongregace pro biskupy ze den 23.8.1982 mimo jiné praví: "Laikové, kteří se stali členy prelatury, nenabudou nového teologického a církevně-právního osobního postavení, nýbrž zůstávají normálními věřícími a jako takoví jednají při veškeré své činnosti, zvláště pak při svém apoštolátu".

Podle toho členové Opus Dei vyvíjejí apoštolskou činnost v rámci své normální práce a své specifické, což znamená vždy laické, životní situace. Protože ve všech společenských, politických a hospodářských činnostech a činnostech v aměstnání mají stejné možnosti a volnost jako ostatní občané jejich země, jednají vždy na vlastní zodpovědnost. To znamená: nejednají jako "pověřenci" prelatury a prelatura se neztotožňuje s aktivitami svých jednotlivých věřících, ani se s nimi nenechá ztotožňovat.

Laikové v Opus Dei podléhají pravomoci preláta ve všem, co se týká plnění asketických, apoštolských a studijních povinností, které na sebe dobrovolně vzali při vstupu do prelatury. Ve všem, co platné církevní právo stanoví pro všechny katolické věřící, podléhají pravomoci diecézního biskupa.

Všichni věřící prelatury, ať již duchovenstvo nebo laici, mají jedno a totéž povolání: povolání Boží. S přijetím Božího povolání přejímají věřící stejné asketické a vzdělávací povinnosti, přizpůsobené však stavu příslušného jedince, jeho osobním poměrým. Tak se všichni členové prelatury plně podílejí na specifickém apoštolském poslání Opus Dei. Prelatura Opus Dei tvoří pastorální jednotu -organickou a nedělitelnou. Uskutečňuje prostřednictvím mužské a ženské větve, které obě podléhají prelátovi, Boží příkaz, čímž slouží celé církvi. V něm je dána a zaručena dokonalá jednota spirituality a pravomoci mezi oběma větvemi.

S prelaturou je nerozlučně spjata "Kněžská společnost od svatého kříže", jejímž generálním prezidentem je prelát Opus Dei. Tato společnost umožňuje účast na Díle diecéznímu duchovenstvu, to znamená kněžím, kteří svou kněžskou službu chtějí podřídit duchu, askezi a spiritualitě Opus Dei. Tím se nikterak nemění jejich podřízenost i nadále jejich jediným církevním představeným.

Konečně podporují Opus Dei také spolupracovníci, kteří, aniž by patřili k prelatuře, spolupůsobí na jejím poslání modlitbou, prací a peněžitými dary. Ne všichni tito spolupracovníci jsou katolíci, mnozí dokonce nejsou ani křesťané.

3. ČLENOVÉ a) Různorodá realizace jednoho a jéhož povolání

Věřící patřící k prelatuře Opus Dei chtějí žít podle spirituality Díla, aby mohli uprostřed sekularizované společnosti vést důsledně křesťanský život, a takto se následováním Krista snažit o posvěcování sebe a lidí ve svém okolí. Zapojili se do Opus Dei, protože se chtějí plně oddat Bohu a hledají co možná nejdokonalejší plnění svých úkolů v rodině, společnosti a zaměstnání pomocí uvědoměle přijatého vztahu, což není nic jiného, než snaha dělat uprostřed všedního křesťanského bytí konkrétní pokroky. "Od roku 1928", jak se vyjádřil zakladatel Opus Dei, "říkám, že všechny pozemské cesty mohou být cestami Božími a že svatost není výsadou vyvolených. Vlastním jádrem specifické spirituality Opus Dei je posvěcování každodenní práce. Předsudek, že obyčejní věřící by se měli omezit jen na to, aby pomáhali duchovenstvu v plnění církevních úkolů, by mělo mizet. Je potřeba ukázat, že lidé musejí být svobodní a svobodnými se musejí cítit, aby mohli dosáhnout i nadpřirozeného cíle -v oné svobodě, kterou pro nás získal Kristus" (Rozhovory s msgr. Escrivá de Balaguerem, Kolín n. R., 1981, č. 34).

Členové Opus Dei, ať již kněží, laici, ženatí, nebo svobodní, se zavazují, že budou žít podle křesťanských ctností odpovídajících jejich osobnímu stavu, a kromě toho budou v individuálních životních poměrech připravovat živnou půdu pro apoštolát. Různorodost osobních poměrů a situací určuje také rozličnou intenzitu účasti na apoštolském působení. Většinu prelatury tvoří ženatí členové. Ti patří k Dílu jako supernumeráři. Ostatní, numeráři a přidružení, kteří zvolili celibát, jsou podle potřeby k dispozici zejména zájmým relaturya mohou věnovat více času vzdělávání ostatních členů, stejně jako apoštolské činnosti Díla.

Věřící patřící k prelatuře Opus Dei se od sebe navzájem velmi liší, stejně jako členové kteréhokoliv světského společenství s vlastní jurisdikcí, např. příslušníci diecéze. Jsou zde muži i ženy, mladí i staří, svobodní i ženatí. Vykonávají nejrůznější povolání, zaujímají různá sociální postavení. Jsou zde lékaři, inženýři a právníci, stejně jako rolníci, dělníci z továren, horníci a úředníci. "Kdo se chce stát členem Opus Dei,"píše Escrivá v roce 1954, "potřebuje k tomu jen pevné předsevzetí, že bude odpovídat na Boží povolání, které jej zve, aby hledal plnost křesťanského bytí ve svých osobních životních a pracovních poměrech ve shodě s duchem Opus Dei. Právě proto k Dílu náleží muži a ženy nejrůznějšího postavení. Vždyť ten, kdo nám dává povolání je samotný Bůh, a... Bůh nebere zřetel na osobu" (Dopis, Řím, 31.5.1954).

Opus Dei tedy nikdy není záležitostí uzavřené skupiny nebo "elity" a ani jí nemůže být; vždyť poselství, jehož jádro spočívá v posvěcování práce uprostřed světa a všedního dne, se obrací ke každému, kdo vážně usiluje o činnost, kterou lze morálně obhájit. To je důvodem, proč v apoštolské práci Opus Dei nemůže existovat žádná otevřená ani skrytá diskriminace a je otevřena lidem ze všech "pater společnosti" a přeje si spolupůsobení jich všech, což je dáno podstatou jeho poslání.

b) Začlenění do Opus Dei a vztah

Začlenění do Opus Dei se uskuteční na základě vzájemného trvalého smluvního vztahu mezi prelaturou a věřícím, který si na základě svobodného rozhodnutí přeje být přijat.

Prelatura se zavazuje, že svým věřícím bude poskytovat ustavičné náboženské, duchovní, asketické a apoštolské vzdělání a s pomocí duchovenstva prelatury je bude pastoračně zaopatřovat.

Věřící vyjádří svou připravenost dodržovat požadavky askeze, apoštolátu a vzdělání, které jsou zakotveny ve zvláštním právu prelatury.

K asketickému životu členů patří pevně stanovený denní režim, který je však možno "pružně" přizpůsobovat, obsahující mimo jiné mši svatou, rozjímání, duchovní četbu a modlitbu růžence, k tomu patří upřímné úsilí žít v každodenním, normálním občanském životě podle všech lidských a křesťanských ctností.

Odhodlání, nechat se na pevném základě církevního učení duchovně vzdělávat, zahrnuje připravenost každého člena, že k tomu použíje prostředký, které zajišťuje a nabízí prelatura.

Všichni křesťané mají právo a povinnost provádět apoštolát, to znamená napomáhat mezi lidmi šíření Božího království na zemi. Od členů Opus Dei se očekává, že tento základní křesťanský postoj projevují při své každodenní činnosti a ve svém jednání.

c) Rozličnost osobních poměrů

Jednotný životní styl vlastní členům Opus Dei neexistuje. Mají jako všichni ostatní lidé svůj domov tam, kde to podle svého osobního rozhodnutí považují za vhodné, u příbuzných, v blízkosti místa zaměstnání nebo tam, kde se jim to zdá být správné z jiných rodinných či pracovních důvodý. Jen poměrně málo členů Opus Dei bydlí společně: numeráři, pokud to vyžaduje činnost na vzdělávacích úkolech a v apoštolských iniciativách apoštolátu. Pro ženaté a vdané členy Opus Dei je jejich přirozeným domovem samozřejmě rodina.

Tato rozdílnost platí odpovídajícím způsobem i v ostatních oblastech "sociálního chování": členové Opus Dei bydlí, jedí, oblékají se, pracují a pěstují společenské styky stejně jako ostatní spoluobčané. Opus Dei nepředepisuje žádné určité vnější životní zvyklosti. Jeho členové nenosí odznaky, ani je nelze poznat podle jiné viditelné "zvláštnosti". Důvodem je zdůraznění následující úvahy: účel existence Opus Dei spočívá hlavně v tom, aby se jeho členové a všichni lidé, kteří s Opus Dei přijdou dostyku, naučili odhalovat, co Bůh jednotlivě od každého z nich očekává, a aby byli posíleni pro plnění příslušných nároků Ježíše Krista na jejich specifickou, neopakovatelnou životní situaci. K charakteristickým znakým Opus Dei proto patří velká úcta k osobnosti každého jednotlivce, který je svou oddaností Kristu podle ducha Díla chráněn před zármutkem, posilován a bohacován.

d) Svoboda v zaměstnání

Členové Opus Dei jsou normálními občany státu nejrůznějších zaměstnání. Mnozí z nich se zapojili do Díla v době, kdy již naplno provozovali své povolání, a samozřejmě i nadále okračují v činnosti, s níž srostli a jež je i určitým způsobem zformovala. Mladí lidé, kteří vstupují do Opus Dei, se v průběhu let rozhodují o svém dalším osudu, pracovních záměrech a pracovišti natolik svobodně, jako by nikdy nepřišli do styku s Opus Dei. Ze strany prelatury nedostávají členové v otázkách rozhodování ohledně zaměstnání ani pokyny, ani podporu. Ve věcných otázkách zaměstnání skládají účty svým příslušným nadřízeným, zaměstnavatelům nebo obchodním partnerům, nikoliv organizaci Opus Dei. Prelatura a zaměstnanecká, popř. výdělečná činnost jejich členů, lhostejno jaký je její charakter, se proto nikdy nemohou propojovat ani křížit.

Také v politické sféře jednají věřící prelatury Opus Dei bez jakéhokoliv omezování své osobní svobody. Rozsáhlá pluralita názoru patří proto k základním rysům ducha Opus Dei. Necelé dva roky po založení Opus Dei píše Escrivá de Balguer: "Pro Dílo není problémem to, že jsme rozličných názorů. Zde se naopak může projevit dobrý duch ryzího soužití a úcta k zákonné svobodě každého jednotlivce, neboť kde je Duch Páně, tam panuje svoboda (viz 2Kor 3,17) "Dopis, Madrid, 24.3. 1930).

4. APOŠTOLÁT

Nejdůležitější apoštolát Opus Dei spočívá v tom, že každý člen se denně znovu zavazuje k tomu, aby svým příkladem křesťansky prožitého všedního dne, slovem a duchovním působením šířil Kristovo učení. Tento nanejvýš osobní, téměř "intimní" apoštolát, proto nelze popisovat případ po případu. Kdo by si troufl vylíčit tisíc různých způsobý života desetitisícý lidí na celém světě? Nikdo z nich nezačal náhle ze dne na den, poté co se připojil k práci Opus Dei vést "nový život". To, co představuje základní proměnu v jejich životě a co propýjčuje jejich všedním dným nový smysl a novou hloubku, je závazek proměnit každou příležitost své individuální a sociální existence v setkání s Bohem, s Ježíšem Kristem, v službu bližnímu, v podíl na apoštolském poslání církve.

Všechny impulsy k osobnímu odpovědnému jednání a chování, všechny individuální schopnosti a přednosti nepřestávají u tohoto, pro Opus Dei charakteristického, druhu apoštolátu působit. Prelatura "nespecializuje" žádného svého člena jen pro tu či onu určitou oblast apoštolského působení; svou nejdůležitější snahu vidí právě v tom, že povzbuzuje své věřící, aby apoštolsky působili zcela osobně veškerými svými silami, veškerou odvahou a plnou radostí v práci, rodině a společnosti.

V Opus Dei jde o to, aby se každý člen snažil lidi ze svého okolí přiblížit jemu vlastním způsobem myšlení, jednání a mluvení k Bohu. Jednotné "nasměrování" členů na určité společenské vrstvy neexistuje. Každý jednotlivě usiluje o to, aby pro lidi ze svého okolí ztělesňoval "živoucí svědectví" křesťanství: dělník ve své továrně, intelektuál při své veřejné nebo vědecké práci, sportovec na poli své sportovní činnosti, žena v domácnosti ve své rodině. Proto označoval zakladatel apoštolské působení členů Opus Dei jako "moře bez břehů", jako "velkou křesťanskou katechezi".

Papež Jan Pavel II. se 19.8.1979 při mši svaté v Castel Gandolfo obrátil na skupinu profesorů a studentů, patřících k Opus Dei, s těmito slovy: "Cílem vašeho Díla je posvěcování života uprostřed tohoto světa, na pracovištích, v zaměstnání. Jde vám o to, abyste žili evangelium ve světě. Žijete v opravdovém souladu se světem, ale se záměrem, proměňovit jej a spasit skrze svou osobní lásku ke Kristu. Jak velkolepý je tento váš ideál! Od počátku předjímal teologii laiků, která byla později na koncilu a po něm pro církev charakteristická" (L'Osservatore Romano, 20./21.8.1979).

K úkolým prelatury Opus Dei patří také převzetí odpovědnosti za duchovní a náboženskou péči o určité iniciativy a zařízení v oblasti školství, výchovy, sociální pomoci atd. I tehdy však toto podnikání vděčí za svůj vznik především osobnímu apoštolátu jednotlivých členů Opus Dei a jejich spolupráci s mnoha lidmi, kteří nepatří k prelatuře nebo nejsou ani katolíci.

Mnohdy jsou nutným předpokladem pro takovou apoštolskou aktivitu odpovídající budovy a zařízení. Majitelem těchto zařízení není prelatura Opus Dei, nýbrž zpravidla skupina lidí -člený i nečlený Opus Dei, katolýký i nekatolýký-, kteří se spojili, aby dali do společného užívání k dispozici zařízení, jako například vzdělávací středisko pro řemeslníky a odborné dělníky, školy domácího hospodaření a zemědělské školy, stanice lékařské pomoci, základní školy, gymnázia, univerzity mládežnické kluby, studentské koleje nebo akademická střediska dalšího vzdělávání. V žádném případě se nejedná ani přímo, ani nepřímo, o církevní instituce. Jak již bylo řečeno, jsou zakládána a provozována soukromníky, kteří za ně nesou i zodpovědnost při současném vykonávání svého zaměstnání a při využívání svých občanských práv.

Založení a provozování těchto středisek probíhá podle platného práva dané země, aniž by si majitelé činili nárok na některé vyjímečné úpravy. Jedná se s nimi naprosto stejně jako se soudobými iniciativami jiných soukromníký, nadací nebo sdružení.

5. SPIRITUALITA

Bohatství a duchovní intenzita ducha Opus Dei zanechaly již v církvi značné stopy. Zjevně nebo skrytě našly jeho atributy, např. o všeobecném povolání ke svatosti, o možnosti posvěcování se uprostřed každodenních skutečností a mnohdy právě skrze ně, o potřebné jednotě křesťanského života, ohlas u učitelského úřadu církve a v dílech mnohých katolických teologů a autorů. Bez nároku na úplnost lze říci, že spiritualita je charakterizována následujícími aspekty: přesvědčení, že lze posvětit práci a skrze práci dojít ke svatosti; snaha o kontemplativní život uprostřed světa; smysl pro skutečnost, že základ celého duchovního života je v tom, aby člověk byl dítětem Božím; mše svatá jako střed vnitřního života; láska k osobní svobodě a zodpovědnosti; tolerantní jednání se všemi lidmi.

Úsilí o svatost uprostřed tohoto světa

Ústředním znakem ducha Opus Dei a přímo předpokladem pochopení všech ostatních jeho aspektů je názor, že obyčejný křesťan, tedy každý, kdo žije ve světě, je povolán ke svatosti a má se stát Kristovým apoštolem; to ovšem neznamená vymanit se z tohoto světa, nýbrž naopak hledat v rodině, zaměstnání a společnosti těžiště svého povolání. "Je podstatným znakem spirituality Opus Dei, že nikdo není odvolán z toho místa, na němž je -unusquisque in qua vocatione vocatus est, in ea permaneat- jeden každý v tom povolání, v němž povolán jest, zůstávej (1Kor 7,20)-, ale každý nechť plní úkoly a povinnosti svého vlastního postavení, svého konkrétního úkolu v církvi a společnosti, a to co nejdokonaleji" (Rozhovory, č. 16).

Členové Opus Dei netíkají z tohoto světa, a tudíž se do něj nepotřebují navracet, aby působili jako dělníci, lékaři, úředníci aj. Nejsou nic jiného než právě dělníci, lékaři a úředníci se všemi ideály a se zcela specifickou mentalitou svého povolání. Odhalili ovšem ve svém povolání a jednání se spolupracovníky zcela nový smysl, totiž cestu k Bohu. Jde jim o prohloubení nadpřirozeného života, který má počátek ve křtu, a plné uvědomování si skutečnosti milostiplného života, který jim Bůh dává, a nikoliv o to, aby ke křesťanství ještě něco uměle připojovali. "Opus Dei se dá nejsnáze pochopit, představíme-li si život prvních křesťanů. Vykonávali své křesťanské poslání s neskonalou oddaností; hledali opravdově onu dokonalost, k níž byli povoláni skrze prostou a vznešenou skutečnost křtu" ("Rozhovory", č. 24).

Posvěcování obyčejné práce

K dalším podstatným rysým spirituality Opus Dei patří chápání běžné práce jako posvěcující skutečnosti. Ze spisů msgr. Escrivá de Balaguer uvádíme k danému tématu dva texty:

"Když připomínáme křesťanům ona nádherná slova Genesis, že Bůh stvořil člověka, aby pracoval, pak máme před očima především příklad Krista, který téměř celý svůj život na zemi prožil jako prostý řemeslník v malé vesničce. Milujeme práci, protože Kristus ji vyvolil, stvrdil a posvětil jako formu svého života. Spatřujeme v práci, v dobrém tvořivém úsilí člověka, nejen jednu z největších lidských hodnot, nenahraditelný prostředek společenského pokroku a správného uspořádání mezilidských vztahý, ale současně v ní spatřujeme i znamení Boží lásky k tvorstvu a znamení naší lásky k bližním a Bohu: práce je tedy prostředkem osobního zdokonalování a cestou ke svatosti" (Rozhovory, č. 10).

"Naše poslání by zcela nepochopili ti, kdo by si mysleli, že se náš duchovní život rozvíjí mimo práci. Vždyť právě práce je pro nás specifickým prostředkem ke svatosti. Náš kontemplativní vnitřní život přímo na ulici získává obživu právě z práce každého jednotlivce. Neexistuje hranice mezi naším vnitřním životem a naší apoštolskou prací; jsou jedno a totéž. Vnější činnost nepřerušuje naši modlitbu, stejně jako údery našeho srdce nezatěžují pozornost, kterou věnujeme dané činnosti" (Dopis, Řím, 15.10.1948, viz také Rozhovory, č. 20, 114, 116).

Krátce před tím, než byl zvolen papežem, napsal kardinál Albino Luciani článek o zakladateli Opus Dei a jeho učení. V něm se uvádí: "Escrivá de Balaguer spolu s evangeliem vždy tvrdil: Kristus nechce pouze trochu dobroty, nýbrž maximální dobrotu. Nechce však, abychom toho dosahovali skrze mimořádné úkoly, ale skrze ty obyčejné. Také svatý František Saleský bojuje za svatost pro všechny, hlásá však pouze "spiritualitu pro laiky", zatímco Escrivá chce "laickou spiritualitu". Takže František Saleský doporučuje laikým téměř vždy ty samé prostředky k dosažení svatosti, jaké praktikují řeholníci, i když poněkud upravené. Escrivá je radikálnější: hovoří v dobrém slova smyslu přímo o "materializaci" posvěcování. Podle jeho názoru je to samotná materiální práce, která musí být neustále přetvářena v modlitbu a svatost" (Il Gazzetino, Benátky, 25.7.1978).

Duch svobody

Ve spiritualitě Opus Dei je láska ke svobodě založena na laické mentalitě, kterou se prelatura vyznačuje a která má za následek, že rozličné pohledy musíme nejen respektovat, nýbrž je přijímat a milovat jako něco, co patří k člověku. Spočívá to konečně v křesťanské víře samotné, vždyť křesťanství je přece ve své podstatě náboženstvím svobody. Zakladatel Opus Dei to vyjádřil následovně: "Bůh chce, aby mu člověk sloužil ve svobodě. Nikdy z donucení. Donucení nechápu a nezdá se mi vhodné ani pro přesvědčování, ani pro vítězství: člověk, který věří, se cítí být vždycky vítězem. Omylu se předchází modlitbou, milostí Boží, chladnou hlavou, tím, že záležitost zkoumáme a vedeme k tomu jiné. Kdyby proto někdo měl zle zacházet s pobloudilým, mohu vás ujistit, že bych se cítil vnitřně donucen stát na jeho straně, abych z lásky k Bohu sdílel jeho osud" (Dopis, Řím, 31.5.1954). Láska ke svobodě charakterizuje všechny apoštolské iniciativy, které provádějí členové Opus Dei a které jsou otevřeny bez jakékoliv diskriminace všem lidem, bez ohledu na rasu nebo společenské postavení.

Život v modlitbě a v jednotě s Bohem

Tyto podstatné rysy spirituality Opus Dei: úsilí o svatost uprostřed světa skrze posvěcování zaměstnání a osobních povinností, duchovní vidění pozemské reality a upřímnou lásku ke svobodě každého člověka uskutečňují členové ve stálém spojení s Bohem v modlitbě a eucharistii. To je důvod, proč msgr. Escrivá de Balaguer označil za základ spirituality Opus Dei vědomí, že zůstáváme Božími dětmi, a zároveň vždy znovu poukazoval na nutnost učinit ze mše svaté centrum a kořen veškerého křesťanského života.

Modlitba je společenství s Bohem; ve spiritualitě Opus Dei se stává všechno, co je cenné pro člověka, tedy práce a vztahy k bližním, modlitbou. "Život křesťaný musí být životem ustavičné modlitby, od rána do večera a od večera do rána úsilím o zachovávání přítomnosti Páně. Křesťan není nikdy sám, neboť žije v trvalém společenství s Bohem, který je současně po jeho boku i na nebi" (Josemaría Escrivá de Balaguer, Setkání s Kristem, Kolín n. R., 1975, č. 116). "Ubezpečuji vás, že jestliže vykoná křesťan bezvýznamnou maličkost všedního dne s láskou, pak se tato maličkost naplní Boží velikostí. To je důvod, proč znovu a znovu zdůrazňuji, že křesťanské poslání spočívá v přetváření prďzy všedního dne v epickou poezii. Zdá se nám, že na obzoru se nebe spojuje se zemí; ale nikoliv, děje se to právě ve vašich srdcích, když žijete svatost všedního dne" (Rozhovory, č. 116).

Na otázku týkající se dalšího vývoje Opus Dei odpověděl msgr. Portillo: "Co se budoucnosti týče, opakuji, že je skutečně důležité zachovat věrnost zakladatelskému duchu Opus Dei -živou vůli k apoštolátu, zbožnost a horlivost ve spojení s Bohem a Matkou Boží, velkorysou, obětavou osobní oddanost ve službě bližnímu" (ABC, Madrid, 29.11.1982).

Závěrem podotýkáme, že byl zahájen proces blahořečení dvou členů Opus Dei: argentinského inženýra Isidora Zorzana (1902-1943) a katalánské dívky Montserrat Grases (1941 - 1959).

6. SPISY ZAKLADATELE

Kdo chce blíže poznat spiritualitu Opus Dei, měl by si přečíst zakladatelovy spisy. Část se jich objevila na knižním trhu.

V roce 1934 uveřejnil svou první knihu Duchovní rozjímání ("Consideraciones espirituales"). Úvahy jsou ve formě krátkých postřehý z duchovního života, jež se obracejí nejen k členům Opus Dei, nýbrž ke všem křesťanům, aby jim pomáhaly v kontaktu s Bohem a bližními. V roce 1939 se objevila tato kniha v obnoveném a rozšířeném vydání pod titulem "Cesta" ("Camino") a dosáhla miliďnových nákladů na celém světě. Také jiné spisy Escrivá byly přeloženy do mnoha jazyků a dosáhly vysokého nákladu, jako např. "Svatý růženec" ("Santo Rosario", 1934) nebo "Rozhovory s msgr. Escrivá de Balaguer" ("Conversaciones con Mons. Escrivá de Balaguer", 1969).

Část jeho zvěstování víry byla publikována ve formě homilií, duchovních rozjímání na asketická, liturgická a teologická temata. V těchto homiliích se spojuje duchovní hloubka a literární kvalita s ohromnou bezprostředností a svěžestí, jež ukazují křesťanům jednotu učení evangelia a jeho následování v každodenním životě, jako jednotu života danou křesťanům. Jako první svazek bylo publikováno "Setkání s Kristem" ("Es Cristo que pasa", 1973), jež bylo brzy přeloženo do mnoha jazyků. Po zakladatelově smrti byl z jeho pozůstalosti vydán druhý svazek homilií, "Boží přátelé" ("Amigos de Dios", 1977). V roce 1981 následovala "Křížová cesta" ("Via Crucis") plná důrazného apelu, abychom měli stále před očima utrpení Krista jako něco, co se dotýká bezprostředně nás osobně.

7. BIBLIOGRAFIE

Tato publikace chce odpovědět na některé nejčastější otázky týkající se Opus Dei. Otázek je ale samozřejmě mnohem více. Zde je proto seznam literatury, která vyšla v češtině a ve slovenštině a která se týká Opus Dei:

 

Josemaría Escrivá: Cesta. Cesta, Brno, 2003; Cesta, Spolok svätého Vojtecha, Trnava 1994. 

Josemaría Escrivá: Brázda, Cesta, Brno 1995; Brázda. Spolok svätého Vojtecha, Trnava 1996.

Josemaría Escrivá: Výheň, Cesta, Brno, 2001; Vyhňa. Spolok svätého Vojtecha, Trnava 1999.

Josemaría Escrivá: Boží přátelé, Zvon, 1997

Josemaría Escrivá: Jít s Kristem, Zvon, Praha 1995.

Josemaría Escrivá: Svatý růženec, Cesta, Brno 1993.

Josemaría Escrivá: Křížová cesta, Cesta, Brno 2002.

Josemaría Escrivá: Rozhovory, Cesta, Brno 2001.

Karel Dachovský: Blahoslavený Josemaría Escrivá de Balaguer, Řád, Praha 2002.

Vittorio Messori: Případ Opus Dei, Cesta, Brno 1998.

Giuseppe Romano: Opus Dei, Kontakt plus, Bratislava 2000.

Álvaro del Portillo: Rozhovor o zakladateľovi Opus Dei, Kontakt plus, Bratislava, 1999.

Většina těchto knih je k dostání v některých knihkupectvích a je možné je získat v  centrech Opus Dei.

  • Andrew Byrne