Nové technologie a integrita v životě křesťana

Článek chce podnítit „počestný“ způsob používání mobilních technologií, tak aby to byly užitečné nástroje doprovázející křesťana v jeho každodenním životě.

Práce

Technické přístroje jsou u většiny populace stále větší realitou. Snadný přístup k mobilním telefonům a počítačům v globálním rozměru a všudepřítomný internet zmnohonásobily možnosti bezprostředního zasílání slov a obrázků na velké vzdálenosti v krátkém čase.

Tato nová kultura komunikace přináší mnoho užitečných věcí: členové rodiny mohou být ve neustálém kontaktu, i když jsou od sebe daleko; studenti a výzkumní pracovníci mají snadný a okamžitý přístup k vědeckým dokumentům, zdrojům a novinkám; interaktivní povaha nových komunikačních prostředků přináší do procesu výuky a studia dynamický prvek, což přispívá ke společenskému pokroku.[1]

Dá se říci, že kromě materiálního prostředí, ve kterém se rozvíjí náš život, existuje reálně také prostředí digitální, které se nemůže považovat za pouhý „paralelní nebo čistě virtuální svět, ale je částí každodenní reality u mnoha lidí, zvláště těch nejmladších“.[2]

Jednota života v digitálním prostředí

Nové technologie jsou zdrojem velkých možností. Umožňují větší poznání v různých oblastech - zprávy, pracovní metody, obchodní příležitosti apod. - a člověk musí v důsledku toho odpovídat na spoustu otázek. Tyto technologie umožňují rychlé zpracování a aktualizaci informací, snadno se šíří globálně a jsou k dispozici na kterémkoliv místě, například v mobilním telefonu, který právě držíme v ruce.

Pro křesťana to ale znamená, že všechny tyto nové možnosti se nevymykají pozitivnímu rámci jeho svobody, která se projevuje „v člověku silou umožňující růst a zrání v pravdě a dobru“.[3] Počestné chování vede k tomu, že člověk jedná v souladu s tím, čím je. Je jen jediný život z masa a ducha a tento život musí být - v duši i těle - svatý a plný Boha.[4]

Povolání ke svatosti dává smysl všem skutkům křesťana a zároveň je sjednocuje. Svatý Josemaría poznamenává: My křesťané nesnášíme dvojí život: zachováváme jednotu života prostého a zároveň plnohodnotného, na této jednotě je založeno všechno, co děláme a o co se snažíme.[5] Nejednáme jinak ve „světě virtuálním“ a jinak ve „světě skutečném“. Jednota života nás vede k tomu, že se chováme a pohybujeme v prostředí digitálním v souladu s naší osobní situací a využíváme všechny možnosti, abychom co nejlépe plnili své každodenní povinnosti v rodině, zaměstnání a společnosti.

Proto musí každý umět přinášet do digitálních prostředí svou vlastní identitu, tedy identitu křesťana.[6] Na druhé straně právě proto, že nové technologie umožňují jednat v jisté anonymitě nebo dokonce vytvářet identitu falešnou, je tu riziko, že se tato identita stává jakýmsi „útočištěm“, které má čelit neodbytné realitě, se kterou jsme konfrontováni. Zanechte tedy snění, falešného idealismu, fantazírování, toho, co nazývám mystický kéžbysmus - kéž bych se byl neoženil, kéž bych neměl tohle povolání, kéž bych byl zdravější, kéž bych byl mladý, kéž bych byl starý... - a skromně se obraťte k nejhmotnější a nejbezprostřednější skutečnosti, tam je Pán.[7]

Prostředí digitálního světa je v dnešní době jakýmsi „rozšířením“ samotného každodenního života a bude logické, že je také místem, kde hledáme svatost a jsme apoštolsky činní, protože i na síti máme vliv na ostatní. Platí to zvláště pro ty, kdo například z důvodu svého poslání nebo postavení mají určitý vliv na druhé: např. rodiče, učitelé, řídící pracovníci apod.

Jednat autenticky jako křesťan znamená, aby ti, kdo s ním přicházejí do styku, pocítili bonus odor Christi (2 Kor 2,15), líbeznou vůni Krista[8] tak, že objeví tvář Mistra[9]: i v prostředí digitálních technologií.

Žít ctnostně a být příkladem

Je zřejmé, že používání nových technologií závisí na situaci každého jednotlivého člověka (věk, profese, společenské prostředí), jeho možnostech a znalostech. Ne všichni jsou povoláni k tomu, aby je používaly, a proto na ně nepohlíží s obavami. Dovednosti v informatice by se daly srovnat s řízením auta: ačkoliv není nezbytné, aby to všichni ovládali, určitě je velmi užitečné, že to někteří dokážou.

V tomto smyslu došlo k rozvoji určitých speciálních dovedností a vhodných způsobů chování, jak se v digitálním prostředí pohybovat. De facto již na některých místech vznikají legislativní zákony jak informační prostředky používat s ohledem na jejich dopad na společné dobro. Přispívají k celkovému dobru lidí, když umožňují šíření křesťanských ctností a úctu k morálnímu zákonu. Technický pokrok a etická formace postupují společně a vnitřní člověk v nás zesílí[10], což má za následek, že zmíněné prostředky se používají svobodně a odpovědně.

Kromě minimálních technických znalostí je pro moudré spravování těchto nových technologií nutné umět rozpoznat jejich možnosti a nebezpečí s nimi související. Musíme si proto uvědomit, že cokoliv se na síti dělá (užívání elektronické pošty, volání telefonem, posílání sms, článek na nějakém webu apod.), není privátní záležitostí; jiní mohou číst, kopírovat nebo měnit obsah těchto dat. A nemusíme se ani dovědět, kdo a kdy tak učinil.

Kromě toho je třeba, aby uživatel postupoval uvážlivě při efektivním využívání informačních technologií, které jsou mu k dispozici. Komerční zájmy jsou často na opačné straně etického imperativu „pokud smíš, můžeš“, tj. propagují „pokud můžeš, smíš“. Opatrnost nás vede k tomu, že nepřikládáme takový význam tomu, co nám některé zprávy sdělují nebo komerční nabídky předkládají. Dáváme si také větší pozor na to, abychom rozhodnutí učiněná ve „virtuálním světě“ podřídili našim skutečným potřebám. Je třeba zajistit růst člověka a ne pouze toho, co on vlastní. Vždyť i na informační prostředky platí varování Ježíše Krista: Vždyť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale sám sebe zahubí nebo si uškodí?[11]

Nové technologie jsou v určitém smyslu pro svět informací, zpráv a kontaktů přínosem a každý člověk musí přemýšlet o tom, jak tyto prostředky ve své situaci využít pozitivním způsobem, aniž by ztratil vládu nad svými činy. V každém případě je třeba odmítnout „myšlenku soběstačnosti techniky, kdy se člověk pouze ptá na to jak, místo toho aby uvažoval nad tím, co ho nutí takto jednat“.[12]

Nestačí však trvat na „seznamu pravidel“ nebo „kriterií“, která budou za krátký čas v prostředí neustálého vývoje překonána. Tato pravidla jsou užitečná, ale cílem je dosáhnout toho, aby se používání nových technologií zaměřilo na obohacení člověka v jeho celku.

Proto je důležitější - a také přitažlivější - zaměřit úsilí na získání dobrých návyků: v konečném důsledku ctností. Kdo si osvojil počestný „způsob“ používání elektronických přístrojů a sítí, dokáže se snadno těmto změnám přizpůsobit a umí rozpoznat pohledem křesťana výhody i nebezpečí, které pokrok v informační éře přináší. Když použijeme slova svatého Josemaríi, můžeme říci, že i zde je ideálem duše rozvážná.[13]

Nový terén pro výchovu

Obvykle se nenaučíme řídit auto sami: je třeba jezdit nějaký čas s někým z rodiny nebo s instruktorem, který dává rady a upozorňuje na nebezpečí při jízdě. Podobně je to s používáním nových technologií: nesmíme zapomenout, jak důležité je druhé doprovázet. Zvláště je-li ten začátečník mladý člověk. Je dobré, aby nabyl jisté nezávislosti, stejně jako řidič, který bude muset jednoho dne vyjet v autě sám. Z toho vyplývá, že výchovný proces musí být opravdový a nefalšovaný. „Žijeme v informační společnosti, která nás bez rozmyslu saturuje daty kladenými na stejnou úroveň a přivádí nás k úděsné povrchnosti ve chvíli, kdy si klademe nějaké morální otázky. V důsledku toho je zapotřebí výchovy, která učí kritickému myšlení a nabízí cestu zrání v hodnotách.“[14]

Je proto logické, že v různých vzdělávacích centrech se klade stále větší důraz na výchovu vedoucí k počestnému používání informačních prostředků. Tento úkol se neomezuje na pouhou „technologickou gramotnost“ nebo na seznámení se s nejnovějším pokrokem. Hledí se také na to, aby se u dětí zmíněné mravní návyky rozvíjely a ty je používaly rozvážně, aniž by mrhaly časem.

Proces formace nekončí mladým věkem: v každém věku bude přirozené, abychom se opírali o radu těch, kdo mají větší zkušenosti, o rodinné příslušníky a přátele. Konec konců „extenzi každodenního života“ sdílíme i s ostatními lidmi. Například pro mnohé lidi je osobní duchovní vedení dobrou příležitostí k tomu, aby společně studovali, jak využívat internet nebo sociální sítě, jak identifikovat problémy nebo nedorozumění při jejich používání, a jaké apoštolské iniciativy by se mohly v této oblasti organizovat.

V dalších článcích bude pojednáno hlouběji o počestném používání těchto nových technologií. Zmíní se návyky a postoje, které jsou pro charakter těchto prostředků obzvláště vhodné: umírněnost, studium, usebrání. Protože mnoho osobních vztahů se dnes uskutečňuje v digitálním prostředí, zaměří se pozornost také na ctnosti týkající se společenského chování. Tyto ctnosti napomáhají úkolu, který svatý Petr uložil prvním křesťanům: Buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje.[15]

J.C. Vásconez - R. Valdés

-------------------------

[1] Benedikt XVI., Poselství ke 43. světovému dni sdělovacích prostředků: Nové technologie, nové vztahy; 24. května 2009

[2] Benedikt XVI., Poselství ke 47. světovému dni sdělovacích prostředků: Sociální sítě jako portály pravdy a víry a nové prostory evangelizace; 24. února 2013

[3] Katechismus katolické církve, č. 1731

[4] Rozhovory, č. 114

[5] Jít s Kristem, č. 126

[6] František, Papežská rada pro sdělovací prostředky; 21. září 2013, č. 2

[7] Rozhovory, č. 116

[8] Jít s Kristem, č. 105

[9] Tamtéž

[10] Ef 3,16

[11] Lk 9,25

[12] Benedikt XVI., Encyklika. Caritas in veritate, 29. června 2009; č. 70

[13] Cesta, Milý čtenáři

[14] František, Apoštolská exhortace Evangelii gaudium, 24. listopadu 2013; č. 64

[15] 1 P 3,15