Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis

Druhý vatikánský koncil, Dekret o službě a životě kněží (kapitola II, č. 9) – tento výtah o vztahu kněží a laiků vrhá světlo na organickou spolupráci kněží a laiků v Opus Dei.

Videa a dokumenty

Vztah kněží k laikům

9 I když kněží Nového zákona na základě svátosti svěcení vykonávají vznešenou a nutnou službu otce a učitele Božího lidu a pro Boží lid, přece jsou zároveň se všemi věřícími křesťany Pánovými učedníky, kteří se stali účastníky jeho království dík povolání od Boha. (Srov. 1 Sol 2,12; Kol 1,13.) Se všemi znovuzrozenými v křestním prameni jsou kněží bratři mezi bratry, (Srov. Mt 23,8. „Chceme-li být pastýři, otci a učiteli lidí, musíme jednat jako jejich bratři.“ Pavel VI., enc. Ecclesiam suam, 6.8.1964: AAS 56 (1964), 647.) neboť jsou údy jednoho a téhož Kristova těla, jehož budování je svěřeno všem. (Srov. Ef 4,7 a 16; Const. Apost., VIII, 1, 20: „Ať se nevyvyšuje biskup nad jáhny nebo kněze, ani kněží nad lid; pospolitost se totiž skládá z obojích“ (ed. F. X. Funk, I, s. 467).) 

Kněží tedy mají být v čele takovým způsobem, aby nemysleli na svoje zájmy, nýbrž na zájmy Ježíše Krista, (Srov. Flp 2,21.) aby spolupracovali s věřícími laiky a mezi nimi se chovali podle příkladu Mistra, který mezi lidi „nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny“ (Mt 20,28). Kněží mají upřímně uznávat a podporovat důstojnost laiků a jejich vlastní úkol, který mají v poslání církve. Mají též mít v opravdové úctě spravedlivou svobodu, která v občanském společenství přísluší všem. Ať ochotně naslouchají laikům, bratrsky zvažují jejich přání a uznávají jejich zkušenosti i odbornou příslušnost v různých oblastech lidské činnosti, aby společně s nimi dovedli rozpoznávat znamení doby. Při zkoumání duchů, zdali jsou z Boha, (Srov. 1 Jan 4,1.) ať citem víry odkrývají rozličné dary laiků, jak malé, tak i významnější, a s radostí ať je uznávají i pečlivě podporují. Mezi Božími dary, jež se četně u věřících vyskytují, si zaslouží zvláštní péče ty, které přitahují mnohé k vyššímu duchovnímu životu. Rovněž mají s důvěrou svěřovat laikům úkoly ve službě církve a ponechat jim svobodu a prostor k jednání, mají je i rozvážně povzbuzovat, aby se dávali do díla též z vlastního popudu. (Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 37: AAS 57 (1965), 42-43.) 

Konečně kněží žijí mezi laiky proto, aby všechny vedli k jednotě lásky, „aby se v bratrské lásce navzájem srdečně měli rádi a v uctivosti předcházeli jeden druhého“ (Řím 12,10). Je tedy na nich, aby rozdílné názory uváděli v soulad tak, aby se ve společenství věřících nikdo necítil cizincem. Jsou obhájci společného dobra, o něž pečují jménem biskupovým, a zároveň jsou neohrožení ochránci pravdy, aby věřící nebyli zmítáni větrem kdejakého učení. (56/Srov. Ef 4,14.) Zvláštní jejich péči jsou svěřeni ti, kteří už nepřijímají svátosti, ba dokonce snad odpadli od víry; jako dobří pastýři nemají váhat jít za nimi.

S ohledem na předpisy o ekumenismu (Srov. 2. vat. koncil, Dekret o ekumenismu Unitatis redintegratio: AAS 57 (1965), 90nn.) nezapomenou na bratry, kteří s námi nejsou v plném církevním společenství.

Budou pokládat za sobě svěřené i všechny ty, kteří neuznávají Krista za svého Spasitele.

Věřící ať si jsou vědomi povinnosti vůči svým kněžím, ať proto svým pastýřům a otcům prokazují synovskou lásku. Mají také mít účast na jejich starostech a pomáhat jim modlitbou a podle možnosti i skutkem, aby kněží snáze dovedli překonávat obtíže a s větším užitkem plnit své úkoly. (Srov. 2. vat. koncil, Věrouč. konst. o církvi Lumen gentium, čl. 37: AAS 57 (1965), 42-43.)