Blahoslavený Álvaro: „Pane, ty jsi mým Šimonem z Kyrény“

Během postní doby budeme uveřejňovat texty blahoslaveného Álvara k tomuto liturgickému období, praktikování skutků milosrdenství a praktikování ducha pokání. Poslední aktualizace: 23. března, pátá neděle postní

Dokumentace
Opus Dei - Blahoslavený Álvaro: „Pane, ty jsi mým Šimonem z Kyrény“

5. NEDĚLE POSTNÍ


Opravdovou radost nalezneme na Kříži. Dávat se druhým, z lásky k Bohu, je recept na to, jak být šťastným na zemi.


(Text z 1. dubna 1993, uveřejněný v „Caminar con Jesús al compás del año litúrgico“, Ed. Cristiandad, Madrid 2014, str. 164-168)


Došli jsme na práh Svatého týdne. Za několik dní budeme při slavné liturgii Velikonočního tridua účastníky několika posledních hodin pozemského života našeho Pána Ježíše Krista, který se nabídl věčnému Otci jako kněz a oběť nové smlouvy. Svou krví usmířil všechny lidi s Bohem. Navzdory tomuto tragickému dramatu, které nikdy nebudeme moci plně pochopit - Nevinný obtížený vinami hříšníků! Spravedlivý umírající za nespravedlivé! -, je pro křesťany tragédie Svatého týdne zdrojem nejčistší radosti. Šťastná vina, která si zasloužila takového Vykupitele![1], zpívá církev při velikonočním zpěvu jako důsledek prvotního hříchu našich rodičů. A totéž chceme říci i my o našich osobních každodenních chybách, když naplnění bolestí z lásky se chceme napravit a s duchem lítosti nad našimi chybami duchovně růst.

Radím vám, dcery a synové moji, abyste se s blížícími svátky snažili ve vašich duších živit úkony lítosti a bolesti - bolesti z lásky - a prosili Pána o odpuštění vašich osobních prohřešků i hříchů celého lidstva. Své myšlenky a touhy nasměrujte na Krista, který prožívá trpké chvíle utrpení. Snažte se ho utěšovat slovy plnými lásky, věrnými skutky, velkorysým umrtvováním a pokáním a hlavně plněním každodenních povinností. Když to tak budete dělat, buďte si jistí, že ponesete spolu s Kristem jeho Kříž - Kříž, který je těžký a bude tížit mystické Tělo Krista až do konce věků - a budete spolu s Ním vykupiteli. Budete mít účast na slávě vzkříšení, protože jste spolu s Ním trpěli[2], a budete naplněni radostí, radostí, kterou vám nikdo nevezme.[3]

Pamatujme, dcery a synové mé duše, že gaudium cum pace, radost a pokoj, který nám Pán slíbil, budeme-li věrní, nezávisí na materiálním blahobytu, ani na tom, zda nám vše vychází podle našich představ. Nezakládá se na zdraví ani na lidském úspěchu. V každém případě by to bylo štěstí pomíjivé, nestálé. My ale toužíme po věčné blaženosti. Hluboká radost, která duši naplňuje bezvýhradně, má svůj původ ve spojení s naším Pánem. Vzpomeňte si na slova, která nám náš milovaný Zakladatel opakoval na jedné ze svých posledních přednášek: „Chceš-li být šťastný, buď svatý; chceš-li být šťastnější, buď svatější; chceš-li být velmi šťastný - už zde na zemi! -, buď velmi svatý.“[4]

Dcero moje, synu můj: tento recept je vyzkoušený, protože náš svatý Zakladatel, který tolik pro Pána trpěl, byl velmi šťastný zde na zemi. Lépe řečeno: právě proto, že byl důvěrně spojen s Ježíšem Kristem na Kříži - v tom spočívá svatost, ztotožnit se s Kristem ukřižovaným -, dostal odměnu v podobě radosti a pokoje.

Poslechněte si, co nám svěřil v roce 1960, když kázal při rozjímání na Velký pátek. Ve své osobní modlitbě si znovu vybavoval všechno to utrpení, kterým v životě prošel, a povzbuzoval nás, abychom neměli „strach z bolesti, z ostouzení a vyvarovali se jakékoliv pýchy. Když Pán povolává člověka, aby se mu odevzdal, dává mu pocítit Kříž. Aniž bych dával nějaký příklad, mohu vám říci, že během svého života jsem zakusil bolest i hořkost. Ale uprostřed tohoto soužení jsem byl vždy šťastný, Pane, protože tys byl mým Šimonem z Kyrény.“

„Přestaň mít strach z Kříže, synu můj! Vidíš na něm ukřižovaného Krista a přesto hledáš jen to příjemné? Tak to nejde! Nepamatuješ si, že není služebník nad svého pána?“ (prv. Mt 10, 24)

„Pane, znovu přijímáme všechno to, co se v asketice nazývá protivenství, i když mně se toto slovo nelíbí. Neměl jsem nic: bez věku, bez zkušeností, bez peněz; by jsem potupen, nebyl jsem... nic, nic! A tato bolest zasahovala i ty, kteří byli se mnou. Byly to hrozné roky, i když jsem nebyl nikdy nešťastný. Pane, ať se mé děti poučí z mých ubohých zkušeností. Uboze jsem se cítil, ale nebyl jsem nikdy zahořklý. Vždy jsem kráčel šťastný! Šťastný a plačící; šťastný, uprostřed bolesti. Děkuji, Ježíši! A odpusť mi, že jsem neuměl toto ponaučení lépe využít.“[5]

Když rozjímáme nad těmito slovy našeho Otce, závěr, ke kterému musíme dojít, je jasný: nikdy neztratit, za žádných okolností, nadpřirozenou radost, která vychází ze skutečnosti, že jsme děti Boží. Pokud nám někdy tato radost chybí, hned se uchylme k modlitbě a duchovnímu vedení, k důkladnému zpytování svědomí, abychom pravou příčinu tohoto stavu našli a napravili ji.

Je jisté, že někdy může nepřítomnost radosti pocházet z nemoci nebo únavy; v tom případě mají ředitelé vážnou povinnost nechat tyto své bratry odpočinout a vhodně se o ně postarat a dbát na to, aby se nikdo - ať už z přetížení v práci, z nedostatku spánku, z vyčerpání nebo z jakéhokoliv důvodu - nedostal do situace, která jeho duchovnímu životu škodí.

Jindy je důvodem ztráty radosti, jak učil náš Otec, naše nesprávná askeze. Víte, co je nejčastější příčinou? Nadměrná starost o sebe samého, jen se točit kolem sebe. Když jsme tak ubozí, jak to, že se můj synu a moje dcero stále zabýváš svým vlastním já? „Když milujeme sami sebe bez řádu - píše náš Otec -, máme důvod být smutnými: kolik neúspěchů, kolik malicherností! To, že jsme tak ubozí, je příčinou našeho smutku a malomyslnosti. Ale když milujeme Boha nade všechno, a druhé a sebe samé v Bohu a kvůli Bohu, kolik jen máme důvodů k radosti!“[6]

To je příklad našeho Pána, který za nás vydal svůj život. Odpovězme proto tak i my, kvůli Němu a kvůli druhým lidem. Oddalme z našeho každodenního horizontu jakékoliv osobní starosti; a jestliže na nás nějaká starost doráží, odhoďme ji s plnou důvěrou v Nejsvětější srdce Ježíšovo, v Nejsladší srdce Panny Marie, naší Matky a nalezneme pokoj. My se musíme, dcery a synové moji, starat - lépe řečeno, zabývat se - pouze věcmi Božími, které jsou záležitostmi církve, Díla a duší. Neuvědomujete si, že i z lidského hlediska získáváme? A kromě toho jen tak budeme plní gaudium cum pace a získáme mnoho dalších lidí pro naši cestu.

1 Římský misál, Velikonoční vigilie

2 Prv. Řím 8, 18

3 Prv. Jn 16, 22

4 Svatý Josemaría, Poznámky z rodinného setkání, 7-VI-1975 (AGP, knihovna, P01, VII-1975, str. 219)

5 Svatý Josemaría, Poznámky z rozjímání, 15-IV-1960

6 Svatý Josemaría, Dopis 24-III-1931, č. 25


*****************


4. NEDĚLE POSTNÍ


Slavnost svatého Josefa je příležitostí k obnově naše odevzdání se Bohu a znovu začít boj askeze.


(Text z 1. března 1984, uveřejněného v „Caminar con Jesús al compás del año litúrgico“, Ed. Cristiandad, Madrid 2014, str. 116-120.)


Naše nadpřirozené povolání růst v duchovním životě vyžaduje. Růst znamená obnovu, opustit to, co věkem zestárlo - návyky, rutina, vlažnost - a znovu nalézt mladého ducha, který je plodem zamilovaného srdce. Tak nám to i zdůrazňoval náš zakladatel, který každý den uměl objevit ve svaté mši - toto „velice osobní setkání s Láskou mé duše“[1], říkal - impuls k trvalé obnově a růstu jeho odevzdání se, protože - dodával - „jsem mladý a takový i vždy budu, protože mé mládí pochází od Boha, který je věčný. Nikdy se nebudu moci s touto láskou cítit starý.“[2]

I naše odpověď na volání, které přijímáme, naše odevzdání, dcery a synové moji, musí být stále mladé a svěží. Nic si nesmíme nechávat pro sebe: projekty, záliby, vzpomínky, plány... všechno se musí odevzdat Pánovi -relictis omnibus, (nechali všeho)[3]-, pokud opravdu chceme být věrní tomuto nadpřirozenému povolání. Zpytujte své svědomí odvážně, upřímně, důkladně: Jak jsem si plnil tento rok své povinnosti -radostné povinnosti!-, požadavky lásky? Byl jsem, jako člověk zamilovaný, ve všem pozorný k Pánovi nebo jsem naopak něco ve svém odevzdání se zanedbal? Bojoval jsem rozhodně proti všemu, co by mohlo oslabit toto odevzdání? Posilujte ve vašem zpytování bolest z lásky, protože všichni můžeme zintenzívnit a prohloubit náš vztah s Bohem. A pokud objevíte něco, co vás poutá k věcem, jež vám nepatří (...), energicky se tomu postavte, protože jsme byli vyvoleni za svaté, abychom se hnali za Láskou, která nemá konce: tato Láska, která nás každý den rozpaluje a díky které mládneme - omlazováním duše a ducha - navzdory plynutí času a opotřebovávání těla.

Když budete obnovovat 19. března[4] své odevzdání, pamatujte na věrnost svatého Josefa svému zvláštnímu povolání a mějte před očima hrdinský příklad našeho Otce. Mějte na paměti ve vašem osobním rozjímání - jak jste to už dělali během těchto týdnů - život svatého patriarchy, který nešetřil námahy, aby splnil poslání, jež mu bylo svěřeno. „Poslyšte: co dělá Josef, s Marií a Ježíšem, aby plnil přikázání Otce, hnutí Ducha svatého? Odevzdává mu celé své bytí, do jeho služeb vkládá svůj život dělníka. Josef, který je tvorem, člověkem, živí Stvořitele. On, chudý řemeslník, posvěcuje svou profesionální práci, věc, na kterou křesťané po století zapomínali a kterou Opus Dei nyní připomíná. Dává mu svůj život, odevzdává mu lásku svého srdce a něžnou starostlivost. Propůjčuje mu sílu svých rukou, dává mu... vše, co může a čím je.“[5]

Když je boj snadný a když je naopak obtížný, když nechybí nadšení a když se naděje nedostává, když vítězíme a když se zdá, že prohráváme..., oživujte v sobě smysl pro povinnost: buďme věrní! Pána nikdy neunavíme: odpustí nám jednou i podruhé, každý den nás volá neustálými hnutími, jež nás přetvářejí, i když si to neuvědomujeme (...).

Prosím vás také o každodenní vytrvalost v apoštolátu zpovědi, který od nás církev očekává a který je nezbytným požadavkem pro hlubokou práci s dušemi. Nešetřete trpělivostí s lidmi, se kterými se stýkáte, a neklesejte na mysli, když nereagují. Věnujte jim čas, milujte je opravdu. Nakonec se Boží lásce, kterou ve vašem chování objeví, poddají.

1 Svatý Josemaría, Poznámky z rodinného setkání, 15. 3. 1969 (AGP, knihovna, P01, 1969, str. 403)

2 Tamtéž, str. 405-406

3 Lk, 5, 11

4 Na svátek svatého Josefa věřící Opus Dei osobně obnovují, neformálně, závazky, které na sebe vzali při začlenění do Díla. Je to vhodná chvíle, aby křesťané obnovili své křestní závazky.

5 Svatý Josemaría, Poznámky z rozjímání, 19. 3. 1968, (AGP, knihovna, P09, str. 99)


*****************


3. NEDĚLE POSTNÍ


Vyznání hříchů ve svátosti smíření je zdrojem radosti.


(Text z 16. února 1984, uveřejněný v „Caminar con Jesús al compás del año litúrgico“, Ed. Cristiandad, Madrid 2014, str. 122-124.)


Přeji si, mé děti, aby vaše duše vždy překypovala radostí a abyste tuto radost předávali lidem, kteří žijí vedle vás. Ale nezapomínejte, že radost je důsledkem vnitřního pokoje - a proto i boje každého z vás se sebou - a že v tomto osobním boji je opravdový pokoj neoddělitelný od lítosti, od pokorné a upřímné bolesti nad našimi chyby a hříchy, které Bůh odpouští ve svátosti smíření a dává nám i sílu, jak bojovat s ještě větším úsilím.

Dcery a synové moji, svědomitě dbejte na svátostnou zpověď (...), která je jednou z norem našeho životního plánu. Snažte se co nejvíce vyhýbat rutině nebo zevšednění u této svátosti. Buďte svědomití, připravujte se s láskou a proste Ducha svatého o světlo, abyste šli ke kořenům vašich chyb. Podněcujte lítost, aniž byste to pokládali za něco samozřejmého. Dávejte si předsevzetí a usilovně je uvádějte do praxe a vždy počítejte s nadpřirozenou milostí, která vykoná zázraky ve vašich duších, pokud jí nebudeme klást odpor.

A s tímto obnoveným rozhodnutím se lépe zpovídat se pusťte bez váhání do apoštolátu zpovědi, který je tak naléhavý v této fázi života světa a církve. S jakou naléhavostí to kázal náš Otec!: „Pán čeká na mnohé, aby se pořádně vykoupali ve svátosti pokání! Má pro ně připravenou velkou hostinu, svatební hostinu, hostinu eucharistickou; věčný prsten smlouvy, věrnosti a přátelství. Ať jdou ke zpovědi! (...) Kéž by bylo hodně lidí, kteří přijmou Boží odpuštění!“.[1]

Návrat k přátelství s Bohem, které je narušeno hříchem, je počátek opravdové a hluboké radosti, jež tolik mužů a žen horlivě hledá, ale nenachází. Připomínejte to se svatou odvážností, dcery a synové moji, vašim příbuzným, vašim přátelům, kolegům v práci, všem těm, se kterými se stýkáte, s přesvědčením, že hojné milosti [v těchto dnech] (...), ze kterých se ve spojení s univerzální církví těšíme, jsou natolik silné, aby probudily svědomí a pohnuly srdce k lítosti a ochotě se rozhodnout pro konverzi. Nebraňte se z falešné opatrnosti nebo z lidských ohledů tomuto daru svátostné zpovědi, která slovy svatého Jana Pavla II. charakterizuje členy Opus Dei. Rozjímejte často o tom, že přátelství s Bohem - a proto i zbožné přijímání svátosti smíření - je nezbytným výchozím bodem, aby váš osobní apoštolát vydával trvalé plody (...).

Mým synům kněžím, všem, chci zdůraznit, aby věnovali mnoho času - jak nejvíce mohou - udělování Božího rozhřešení v této svátosti smíření a radosti. Buďte vždy připraveni k péči o duše. Hledejte vášnivě - udělování svátosti smíření a duchovní vedení jsou jednou z „dominantních vášní“ - příležitost, jak rozšířit vaši práci ve zpovědnici. Zakusíte tak radost dobrého pastýře, který se vydává hledat ztracenou ovci, a když ji najde, s radostí si ji vloží na ramena[2]. Ať s vámi sdílí tuto radost mnoho vašich bratrů kněží, aby bylo stále více těch, kdo udělují boží milosrdenství v této svátosti odpuštění.

1 Svatý Josemaría, Poznámky z rodinného setkání, 6-VII-1974 (AGP, knihovna, P04, 1974 vol. II, str. 214)

2 Lk 15, 5


*****************


2. NEDĚLE POSTNÍ


Projevy pozornosti k bližním a služba druhým pomáhají zlepšovat ducha pokání.


(Text z 1. února 1993 uveřejněného v „Caminar con Jesús al compás del año litúrgico“, Ed. Cristiandad, Madrid 2014, str. 120-121)


Služba druhým, která je konkretizovaná zájmem o jejich duchovní a materiální potřeby, je jednou z tradičních praktik křesťanské zbožnosti, jež církev klade do popředí, zvláště během postní doby. V tomto liturgické období si přeji, abyste zvláštním způsobem - spolu s velkým důrazem na modlitbu a umrtvování - dbali na konkrétní jednotlivosti bratrské lásky, jak nás učil náš svatý a milovaný zakladatel, „aby se naše rozhovory netočily kolem nás samých, aby byl úsměv na tváři i v nepříjemných maličkostech, abychom život druhým zpříjemňovali“[1].

Krom toho vás prosím - každého z nás o to prosí Svatá Trojice -, abychom vyhledávali příležitosti, jak zlepšovat našeho ducha pokání právě ve službě těm, kdo žijí vedle nás, ať už z jakéhokoliv důvodu a to i jen po přechodnou dobu: v našem rodinném životě, uprostřed rodin mých přidružených dcer a synů nebo supernumerářů, v každodenním spolužití s kolegy a kamarády v práci... Jedním slovem uveďte v praxi tuto radu apoštola: Jeden druhého břemena neste, a tak naplníte Kristův zákon [2]. Náš Otec to komentoval takto: „Musíte se snažit, a to velice konkrétně, zpříjemňovat druhým lidem život, aniž by někdo z vás druhého k umrtvování nutil.“[3] A dodával: „Naučte se postit radostně a diskrétně, abyste život druhým zpříjemňovali, abyste učinili Boží cestu na zemi lidem příjemnou. Toto je cesta opravdové lásky Ježíše Krista.“[4]

Buďte v tom, dcery a synové moji, nároční a dávejte velkou důležitost drobným umrtvováním, která dělají cestu druhým radostnou a příjemnou. Musíte v nich vždycky vidět Krista a nezapomínat, že „jediný úsměv může být mnohdy tím nejlepším důkazem tvého pokání“.[5] Takto vystoupí vaše drobné oběti do nebe in odorem suavitatis (s vůní Bohu velmi příjemnou)[6], jako kadidlo, které shoří ke cti Pána, a účinek vašich modliteb za církev, Dílo a na mé úmysly se umocní.


1 Svatý Josemaría, Poznámky z meditace, 13. 4. 1954 (AGP, knihovna, P01, IV-1963, str. 10)

2 Gal 6, 2

3 Svatý Josemaría, Poznámky z meditace, 13. 4. 1954 (AGP, knihovna, P01, IV-1963, str. 12)

4 Tamtéž., str. 11

5 Svatý Josemaría, Výheň, č. 149

6 Ef 5, 2


***************


1. NEDĚLE POSTNÍ


Posilovat asketický boj a praktikovat skutky milosrdenství v tomto liturgickém období, tj. především šířit správnou nauku.


(Text z 1. února 1989 publikovaný v „Caminar con Jesús al compás del año litúrgico“, Ed. Cristiandad, Madrid 2014, str. 126-130.)


„Hle, teď je ta doba příhodná, hle, teď je ten den spásy!“[1] [čtení ze mše] (...) na začátku postní doby. Ačkoliv neexistuje žádné období církevního roku, které by nebylo bohaté na boží dary, zrovna toto období je mimořádné, je to bezprostřední příprava na velikonoce, největší slavnost liturgického roku. Jednotlivými dny svatého týdne si církev připomíná a znovu prožívá umučení, smrt a vzkříšení Ježíše Krista, kdy byl ďábel přemožen, svět vykoupen z hříchů a lidé se stali Božími dětmi.

„Vstupujeme do postní doby, tj. do období velké věrnosti ve službě Pánu. Je to - píše papež sv. Lev - jako bychom vstupovali do boje o svatost.“[2] Jak známá nám tato slova připadají, zřejmý odraz živé tradice církve, nám Božím dětem v Opus Dei! Je to povzbuzení neustávat ve vnitřním boji, nevzdávat se v boji proti nepřátelům našeho posvěcování.

Tento zápas, víme to dobře, je povinností každého křesťana. Když jsme přijali křestní vodu, slíbili jsme - a později jsme to potvrdili svátostí biřmování -, že budeme odmítat satana a všechna jeho díla a sloužit tak výhradně Ježíši Kristu. Je to závazek, který předpokládá trvalý boj. „Toto je naším údělem na zemi: bojovat z lásky až do poslední chvíle. Díky Bohu!“[3] Takto to napsal náš Otec na poslední den roku 1971, kdy, po mnoha letech neustávajícího osobního zápasu, zrekapituloval své záměry a touhy (...).

Když se nyní nacházíme v postním období, období náročnějšího zápasu, jak jsem zmiňoval výše, chci vás pozvat, abyste váš boj v týdnech přípravy na velikonoce znovu oživili za pomoci našeho Pána. Jak to provést? Každý z vás, dcery a synové moji, se bude odpovědně a svobodně snažit konkretizovat to, co dále uvádím - „ušít si šaty na míru“, řekl by náš milovaný Otec - podle potřeb své duše, ve světle rad, které dostane ve svátostné zpovědi nebo v bratrském rozhovoru [osobní duchovní vedení] a na kroužku.

Křesťanská askeze vždy doporučovala, zvláště v tomto liturgickém období, modlitbu, půst a almužnu. To znamená lásku k Bohu - projevovanou rozjímavou modlitbou a modlitbou smyslů neboli umrtvováním - a lásku ke všem duším prostřednictvím velkorysého praktikování milosrdných a apoštolských skutků.

Byl bych rád, kdybychom se všichni společně, se srdci, která bijí unisono, v tomto postním období pevně rozhodli, že budeme každý den praktikovat rozjímavou a ústní modlitbu. Že budeme štědří v umrtvování smyslů s pohledem na Kristův kříž a že budeme usilovněji praktikovat duchovní a tělesné skutky milosrdenství. Napsal jsem usilovněji, protože každý den, s jeho různými odstíny, se nám naskýtá mnoho příležitostí, jak přivádět Krista druhým duším nebo ho potkávat a sloužit mu v těch, se kterými se každý den střetáváme.

Zde vám chci, dcery a synové moji, připomenout jeden ze základních projevů milosrdenství k duším: učit toho, kdo je nevědomý. Nutnost uskutečňovat velkorysý apoštolát v církevní nauce, která sílí formací, již dostáváme a bez které se nikdo v Opus Dei neobejde, nám připomíná, co náš Otec tolikrát učil: že „nejlepší službu, kterou můžeme církvi a lidstvu dát, je dávat doktrínu. Většina zla, které sužuje svět, se dá připočíst absenci křesťanské nauky (...). Veškerá naše práce se proto zakládá na katechezi. Musíme dávat doktrínu ve všech prostředích.“[4]

Doktrína musí být na prvním místě a musí být jasná, důvěryhodná a vydatná: co nejvíce využívejte prostředků, kterými prelatura nešetří! Choďte se vzdělávat, choďte na kroužky, rekolekce a rozhovory, na duchovní cvičení... s „prvotním nadšením“, i když je to již mnoho let, co jste začali. Mějte upřímnou touhu využít všechno, co se nabízí. Pouze tak budete moci pomáhat těm, které vám Boží prozřetelnost každý den staví do cesty, abyste mohli osvítit jejich rozum a chování světlem katolické nauky.

Je naléhavé a nezbytné uskutečňovat hojnou setbu doktríny ve všech oblastech lidské činnosti. Každý křesťan by si měl uvědomit, že je odpovědný za to, jak bude do svého konkrétního prostředí uvádět učení, které Ježíš Kristus předal své Snoubence, aby ho uchovala nedotčené a předávala ho z generace na generaci. Všichni jsme ve skutečnosti povoláni, na základě přijatého křtu, ke spolupráci na evangelizačním poslání církve. Zamysli se nyní, dcero moje a synu můj, jak přispíváš k tomuto nadpřirozenému úkolu: jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu...[5], ve všech oblastech tvé profesionální práce, ve společenství s ostatními lidmi právě v tomto období dějin světa.

1 Římský misál, Popeleční středa (Druhé čtení: 2 Kor 6,2)

2 Svatý Lev Veliký, Kázání 39, 3

3 Svatý Josemaría, Psané poznámky z 31. 12. 1971

4 Svatý Josemaría, Dopis 9. 1. 1932, č. 27-28

5 Mk 16,15


***************


PŘÍPRAVA NA POSTNÍ DOBU


(Publikováno 2. února 1985 v „Caminar con Jesús al compás del año litúrgico", Ed. Cristianidad, Madrid 2014, str. 109-112.)


Zakrátko začne postní období, doba, kterou církev věnuje očišťování a pokání, a ve které si připomíná čtyřicet dní modlitby a postu, jímž se Kristus připravoval na svou veřejnou činnost. V duchu věrného následování evangelia bych si přál, abychom se během těchto několika týdnů my všichni i ti, koho oslovila naše cesta, pevně rozhodli následovat doporučení našeho Pána, jež vyjadřuje liturgie popeleční středy1. Zve nás, abychom s čistotou úmyslu a v radosti zintenzívnili post, modlitbu a dobročinné skutky lásky, tři základní penitenční praktiky, a současně prosili Boha v boji proti duchu zla o ochranu za pomoci zbraní střídmosti2.

V postní době jsme naléhavě vyzýváni k ostražitosti před Zlým a jako naši výzbroj máme používat modlitbu a pokání. Slovy našeho Otce jsem vám mnohokrát připomínal, že „ďábel si nebere dovolenou", nikdy nepřestává ve svém úsilí odloučit duše od Boha. (...) My, s milostí Boží, máme rozhodně a velkoryse podávat svědectví - mezi našimi kolegy, přáteli a příbuznými - naší rozhodností, umírněností a střízlivostí při používání pozemských dober a střídmostí v jídle a pití. Je ve hře autentičnost našeho povolání a opravdovost naší služby církvi, protože nechá-li se někdo zlákat přitažlivostí materiálních věcí, ztratí apoštolskou účinnost v boji za slávu Boží a spásu duší, který vedeme (...).

Výroční události v dějinách Opus Dei mají jednoho společného jmenovatele, ducha modlitby a pokání našeho milovaného Otce. Duch svatý ho ponoukal - v prvních letech i dalších - k hrdinským skutkům pokání, protože to mělo být základem této boží stavby, která má trvat na věky. Kolikrát, když mluvil o expanzi Díla, dodával, že se šířilo a šíří na všechny světové strany Božím krokem, za pomoci modlitby a umrtvování jeho i mnoha dalších lidí! Říkával také, že tento krok Boží doprovázel zvuk jeho důtek..., a - to dodávám já - byla to také hrdinská umírněnost našeho zakladatele, který se uměl umrtvovat při jídle, pití i odpočinku, a to vždy s úsměvem. Byl tak nejvhodnějším nástrojem v rukou Božích, který uskutečňoval Opus Dei na zemi.

I nyní platí stejné pravidlo, dcery a synové moji. I nyní je umrtvování, pokání a střídmost v životě nezbytné, aby se Dílo rozvíjelo Božím krokem. A týká se to nás - tebe i mě, každé i každého - následovat kroky našeho Otce tak, jak je to v naší osobní situaci nejvhodnější. (…) Přeji si, abyste přemýšleli o tom, jak konkrétně naplňujete tato doporučení týkající se umírněnosti, která vám už nějaký čas dávám, abyste mohli tuto ctnost prožívat co nejplněji. Nepokládejte je, děti, za něco negativního. Naopak, dívejte se na ně jako na prostředky, které když se žijí velkoryse a radostně, ulehčují naší duši, která se může potom povznést - 'jako majestátní let ptáků směřujících přímo ke slunci' - do výšin apoštolátu a vnitřního života.

Zpytuj své svědomí odvážně a upřímně: Cvičím se v umírněnosti v každém okamžiku svého života? Umrtvuji svůj zrak přirozeně, bez okázalosti ale skutečně, když jdu po ulici nebo čtu noviny? Bojuji s pohodlností? Nevytvářím si zbytečné potřeby? Umím si přidat 'do každého jídla „tu nejlepší" přísadu - umrtvování'3? Umrtvuji se dobrovolně v pití? Nechávám se svést výmluvou, že toto chování by vzbudilo v mém okolí, u mých přátel nebo v mém společenském prostředí nežádoucí pozornost? (...)

Kromě toho neztrácej ze zřetele, že v příkladu umírněného života spočívá bonus odor Christi4 (líbezná vůně Krista), která přitahuje druhé duše. Mnozí, mladí i ne tak mladí, si oškliví život snadný, bezstarostný, který je z lidského i nadpřirozeného hlediska bezvýznamný. Svědectví našeho života plného odevzdání, prostředí našich center, našich domácností - prostředí radostného sebeovládání, náročnosti a zároveň porozumění, aniž by se podléhalo pohodlnictví, bude jako magnet, který přitáhne ty nejušlechtilejší, nejupřímnější a ty, co touží po velkých věcech. Právě tyto lidi Pán potřebuje, aby se dostal ke všem lidem - zajímají nás všechny duše - tím, že budeme působit jako kvas.

1 Prv. Římský misál, Popeleční středa (Mt 6,1-6; 6,16-18)

2 Římský misál, Popeleční středa (Vstupní modlitba)

3 Svatý Josemaría, Výheň, č. 783

4 2 Kor 2,15